Článek
Fakt mi to nedá. Jdu na brigádu. Osm hodin na nohou, ztuhlá záda, šéf s pohledem kata. Nemám dostudováno, jasně, tak si holt zvykám. Za hodinu sto pade.
Mezitím čtu na sociálních sítích:
„Moje babička je v důchodu a bere 30 700. Ještě si k tomu přivydělává na recepci, protože se doma nudí.“
Jo. To je přesně ta chvíle, kdy mi cukne levé oko.
Svatá generace? Nebo zlatý důchod?
Už mě unavuje ten kult důchodců jako největších chudáků planety.
Jasně, ne všichni mají třicet tisíc. Ale víte co?
Mladí nemají nic. A nikdo jim to nedorovnává.
My platíme nájmy vysoké jako hypotéky, do důchodu to v průměru nejspíš nikdy nedotáhneme a přesto nás všichni přesvědčují, že jsme rozmazlení spratci.
Máme být vděční za život v pronájmu s třema spolubydlícíma a instantní polívkou.
Ale jakmile se sáhne na slevu na jízdné pro důchodce, vypukne revoluce.
Je to fér? Ani náhodou
Důchodce jede pomalu přes půl republiky za pár drobných.
Já si kvůli jízdence z města do města můžu rovnou přepočítat denní mzdu.
Ať jdu kamkoliv, důchodci jsou první na řadě – u lékaře, ve frontě, u dotací, u veřejné diskuze.
My? Můžeme držet pusu a krok.
Protože, kdo pracuje za 150 korun na hodinu, očividně nemá právo si stěžovat. Má makat. A být rád, že ho někdo vůbec zaměstnal.
Důchod není trest. Ale nemá být ani výhra
Nikomu nepřeju chudobu. Ani důchodcům. Ale ať mi nikdo netvrdí, že tohle je spravedlivý systém.
Jak je možný, že člověk, který celý život pracoval v teplé kanceláři, má dnes víc než zdravotní sestra nebo student na částečný úvazek?
A ještě si u toho všichni hrají na morální majáky.
„My jsme budovali stát, my jsme to tu vydupali ze země.“
A my v tom teď máme žít. V tom betonu, v těch dluzích, v tom bordelu.
Kde je respekt k těm, co přicházejí?
Všichni mluví o tom, jak je třeba „vrátit úctu seniorům“.
Ale co třeba úcta k těm, kdo teprve začínají?
Ke generaci, která nikdy nebude mít jistotu. Která se nebude mít líp než rodiče. Která si nikdy nekoupí byt bez dědictví.
Ti ať si pracují za 150 kaček.
O důchodcích se nesmí říct nic. Ale o mladých může každej všechno
Prý jsme líný.
Nekupujeme nemovitosti, protože chceme iPhony.
Nepracujeme dost, protože si dovolíme chtít volno.
Brečíme, protože máme tu drzost chtít žít, ne jen přežívat.
A zatímco nás systematicky drtí inflace a nejistota, babička na recepci bere víc než já po sedmi letech studia.
Tohle není závist. Tohle je frustrace z pokřivenýho systému
Když se o tom mluví, vždycky někdo vytáhne: „Až budeš starý, tak ti to všechno dojde.“
Jenže my víme, že žádný důchod nebude. My víme, že celý život budeme šlapat.
A že jediné, co dostaneme, je výsměch za to, že si stěžujeme.
Ale já už mlčet nebudu. Protože když neřveme my, bude tu jednou jen ticho. A v něm pár lidí s třiceti tisíci důchodu. A zástupy těch, co nedosáhnou ani na to, aby si mohli v poledne koupit oběd.
Děkuji Míše za příběh.
