Článek
Rodiče sedí sami ve čtyřpokojovém baráku z devadesátek. Schody je zabíjejí, půda je nedostupná zóna, polovina místností je zavřená „protože už tam nikdo nechodí“. Ale dům je nedotknutelný. Pomník jejich mládí.
My s mužem a dvěma dětmi žijeme v 2+kk, kde je obývák zároveň ložnice, pracovna a herna. Nájem jak druhá hypotéka, dětský pokoj jen ve fantazii. Když se jdeme „nadechnout“, jedeme k nim na zahradu – jako návštěva. Na cizím.
Večer, kdy jsem to prostě řekla nahlas
Seděli jsme u rodičů v kuchyni. Máma si stěžovala, že už dům nezvládá, táta brblal na drahou energii. Poslouchala jsem to potřetí ten měsíc a něco ve mně prasklo.
„Potřebujeme ten dům,“ řekla jsem. „Vy ho fyzicky nezvládáte. Co kdybyste šli do dobrého domova se službami, kde budete mít péči, výtah, doktora? My bychom tu žili s dětmi, udržovali zahradu a jezdili za vámi.“
Ticho. Pak máma zařvala, jako bych ji chtěla prodat na orgány: „Ty nás chceš odlifrovat do starobince jak nepotřebný krám!“ Táta zbledl a stiskl ovladač, jako by mu chtěl dát první pomoc.
Domov důchodců jako sprosté slovo
Vysvětlovala jsem, že nemluvím o plesnivém ústavu, ale o normálním domově – vlastní pokoj, personál, společnost. Oni slyšeli jen „odložení“. Realita je nezajímá. Radši risknou, že je jednou najde soused na zemi, než aby pustili dům z ruky.
„Vy myslíte jen na sebe, jde vám o dědictví,“ hodil po mně táta. To mě nadzvedlo. Léta jim vozíme nákupy, opravujeme střechu, sekáme trávu, taháme je po doktorech. Zadarmo. To je prý v pořádku. Jen jakmile padne věta, že by jejich majetek mohl začít sloužit i další generaci, jsme nenasytní parchanti.
Rodinné PR: z dcery hyena
Od té doby je ticho. Táta nezvedá telefon, máma odpovídá jednou větou. „Jsme v pořádku.“ U sousedky jsem se dozvěděla, že jsem je chtěla „vystrnadit do starobince kvůli baráku“. Sourozenci dělají mrtvé brouky – potichu uznávají, že mám pravdu, ale u stolu se radši tváří, že jsme ti špatní.
Ano, bolí mě to. Ale ještě víc mě štve ta hra na morálku. Rodiče se celý život oháněli rodinou, a když rodina řekne: „Pojďme to řešit racionálně,“ urazí se jak děti, kterým berou hračku.
