Článek
Všichni máme nějakého toho „milého“ souseda. Můj vypadá jako obyčejný chlapík – kšiltovka, nátělník, pivní břicho, permanentní výraz znechucení. Má dvě hlavní životní zábavy: nadávat na „poměry“ a šmírovat za záclonou.
Od chvíle, co jsem si dovolila na zahradě sem tam posedět s přáteli a smát se, začal být nervózní. Nejdřív jen divně koukal. Pak přišly pasivně-agresivní poznámky typu „vy tu teda máte rušno“. A nakonec naplno:
„Nemyslíte, že těch návštěv je už nějak moc?“
Ne. Nemyslím.
Nejsem inventář k baráku. Jsem živý člověk.
Můj dům. Moje zahrada. Moje pravidla. Nikomu neparkuju před vjezdem, nehlučím do noci, nepořádám technopárty. Jen si občas sednu s kamarády, popovídám si, otevřeme víno. A to je zjevně neúnosný luxus pro chlapa, co nejspíš považuje ženský smích za osobní útok.
Nemám čas hrát hru „buď nenápadná, ať se Pepa z vedlejců neurazí“. Protože víte co? Než abych se začala ponižovat a začala se omlouvat za to, že žiju, radši si přisadím.
Tak jsem pozvala jeho bývalou. Se zákuskem.
Když jsem přemýšlela, co by Pepu opravdu „potěšilo“, vzpomněla jsem si na jeho ex. Vyprávěl o ní s pěnou u pusy: jak ho dusila, jak jí lezla na nervy tchyně, jak mu utíkala na „ty svoje čajové dýchánky s babama“. Měl z ní tik v oku.
Tak jsem jí napsala.
Přišla. Usměvavá, upravená, s tvarožníkem v tašce. Sedla si na mou lavičku, pochválila kytky, nalila si dvojku a my dvě se rozjely, jako bychom se znaly odjakživa. Smích, historky, narážky, které pochopily jen dvě ženské, co znají stejného chlapa.
A soused? Zatáhl rolety a schoval se jako potkan.
Nevadí mu hluk. Vadí mu ženská, která si dovolí být svobodná.
Ono to totiž vůbec nebylo o návštěvách. Jde o princip. O tu drzost mít vlastní život. O ženský hlas, co zní přes plot. O smích, který nepatří jemu. A hlavně o to, že neovládá prostor. Že nemá kontrolu.
Moje existence ho rozčiluje, protože mu připomíná, že už dávno není pánem všeho dění. A že svět kolem něj se točí i bez jeho souhlasu.
Neutichnu. Neumlčím se. A rozhodně se nestáhnu.
Chlap, co se neumí postavit vlastní minulosti, nemá právo komentovat přítomnost jiných. A už vůbec ne moji. Pokud mu dělá problém ženská energie, doporučuju klášter nebo bunkr.
Ale tady?
Tady se bude dál žít. Dál smát. A příště? Možná pozvu i jeho dceru. Nebo jeho mámu. Proč ne, když už se mu nelíbí moje rodina, možná bude spokojený, když tu se mnou bude grilovat ta jeho.
A pokud se mu to nelíbí… má ještě jednu možnost.
Přijít. A přinést víno.
