Článek
V neděli dopoledne jsem si dovolila luxus – vyprat. Venku nádherně, modré nebe, jemný větřík. Všechno šlo na šňůru – povlečení, ručníky, trička, a i to nové, drahé, bílé tílko, co jsem si šetřila na dovolenou. A pak to přišlo.
Stará tatrovka, rachot koleček a sousedův klasický výkřik: „Hoši, hoďte to sem!“
Uhlí. Metráky uhlí.
A žádná plachta. Žádný pytle. Prostě jen černé mraky prachu, co se během pěti minut rozlezly na celou ulici.
A přesně v tu chvíli se mi chtělo řvát.
Vítejte na černém dvoře
Stála jsem tam jak opařená. Ručníky zbarvené došeda, trička s černými skvrnami. Celý dům smrděl uhlím a moje bílé prádlo vypadalo, jako bych ho sušila v uhelném dole. A ten člověk? Jen prošel kolem, pohlédl na zkázu a suše pronesl: „To se stane.“
Jo. To se stane. Když jste arogantní ignorant. Když neumíte zvednout hlavu a rozhlídnout se, jestli náhodou někomu neničíte den. Když je vám jedno, že někdo právě ztrácí několik hodin svého času a několik set korun za prací prostředky a vodu.
A já? Já jsem to samozřejmě musela znovu vyprat. Všechno. Jako hlupačka. A když jsem to pak večer sušila doma na sušáku, tak se mě ten samý soused ještě zeptal, proč „to nedám ven, když je tak hezky“.
Malé bezohlednosti, které ničí sousedství
Není to o uhlí. Ani o ručnících. Je to o tom, jak moc jsme si zvykli být bezohlední. Že nám vůbec nepřijde divné pustit se do špinavé práce vedle cizího, bílého prádla. Že nám ani nevyskočí v hlavě „možná by měl říct promiň“. Že místo pochopení slyšíte jen „no tak si příště dej pozor“.
A pak se všichni diví, že se lidi hádají, že si staví zdi, že na sebe volají policajty. Ale když vám někdo udělá z vaší práce hromadu hadrů a ani nemrkne, tak se prostě něco zlomí.
Takže příště?
Ne, už nebudu držet pusu. Ne, nebudu sklopit oči. A jestli si ještě jednou nechá přivézt uhlí ve chvíli, kdy mám venku prádlo, tak mu ho možná rozhážu po zahradě. Včetně účtenky za nový prášek.
Protože jednou člověk prostě musí říct: dost.
