Článek
Přišla bez pozvání. Jako vždy. Jen tak „na chvilku“, ale s rentgenovým zrakem, který skenuje každý drobek na podlaze, každý otisk na skle, každý náznak života, který není podle jejího mustru. Sotva jsem otevřela dveře, ani se neusmála. Místo pozdravu zaznělo: „Tak jako takhle tu žijete?“ A bylo jasno.
Jsem prý špindíra. Protože na stole zůstal hrnek od rána. Protože pod sedačkou nebylo vysáto. Protože jsem nežehlila záclony, a neškrábala spáry kartáčkem na zuby.
Tchyně vešla do našeho bytu jako generál na inspekci. Očima bodla do kouta, pak do botníku, pak do mého výrazu. Ten prý byl drzý. A její verdikt? „Ty nejsi žena do domácnosti. Ty jsi bordelářka.“
Domov není showroom.
Nevím, co je to za kult šůrování. Že ženská, která má doma dva talíře ve dřezu, je automaticky neschopná, líná a nevhodná pro jejího syna. Že být matkou, manželkou, zaměstnanou ženou a k tomu udržovat nemocniční sterilitu je „standard“.
Můj domov není showroom. Nepronajímám ho k natáčení reklam na čistotu. Žije se tu. Je tu smích, pláč, jídlo, práce, děti, chaos i ticho. Někdy uklizeněji, někdy míň. Ale rozhodně ne podle pravidel nějaké penzionované bohyně hadru a octa.
Špindíra? Tak si vytáhni rukávy a pomoz mi
Co je na tom celém nejironičtější? Tchyně, která mi říká špindíra, si nikdy v životě nevezme do ruky hadr. Ne že by nemohla, ale protože je přece host. Má svaté právo kritizovat, ne pomáhat. Ona si sedne, zvedne nos a z jejího postoje kape kyselost, jako by žvýkala citron.
Nabídla jsem jí čaj. Nechce. Prý by se bála napít z hrnku. „Nikdy nevíš, co je tady špinavé,“ dodala a ladně složila kabelku na židli. S tím, že u nich doma by se tohle nikdy nestalo.
Generace, která si myslí, že šťastná žena rovná se naleštěná kuchyň
Mám dost poslouchání, jak to „za nich“ bylo lepší. Jak se doma všechno třpytilo a ženy byly pečlivé, skromné a čistotné. Možná. Ale taky utahané, frustrované, bez uznání. Přiznejme si to, většina z nich ten lesk čistoty zaměnila za lesk lakované přetvářky.
Dnes máme svobodu. Můžeme pracovat, tvořit, růst. Ale taky být unavené, neupravené, normální. Radši si nechám říkat špindíra a budu šťastná ve svém normálním chaosu než nešťastná v naleštěné cele s čističem v ruce.
Tak ať si trhne
Na odchodu se ještě otočila: „Příště, až přijdeme s Pepou, tak snad už budeš mít uklizeno.“ Neřekla jsem nic. Jen jsem zavřela dveře a v hlavě mi dunělo: „Žádné příště nebude.“
Tahle hra končí. Už nejsem holčička, která potřebuje razítko od tchyně, že je dost dobrá hospodyňka. Můj domov není její výslechová místnost. A můj život není její vitrína. Ať si vezme svůj hadr a trhne si.
