Článek
Hlídání u tchyně. Nic netradičního. Syn u ní párkrát přespával, zvlášť když jsme oba měli s manželem práci. Tentokrát ale manžel nebyl doma. Byl služebně pryč. A já si dovolila tu troufalost, že jsem po noční potřebovala pár hodin spánku. Tak jsem jí ho ráno odvezla. Když jsem si po obědě volala, že se pro něj stavím, ozvalo se jen suše: „Toho kluka ti nedám. Potřebuje stabilitu. A ty mu ji nedáváš.“
Ztuhla jsem.
Myslela jsem, že si dělá srandu. Že je to jen její obvyklá dávka pasivní agrese, kterou čas od času vyšle do éteru. Jenže ona to myslela smrtelně vážně.
Vtrhla jsem k ní jako uragán
Na tuhle chvíli mě nikdo nepřipravil. Tohle nebyla špatná večeře ani rýpavá poznámka na to, že malý ještě nemluví tak dobře jako „jiné děti“. Tohle bylo otevřené nepřátelství. A krádež. Ano, krádež. Když vám někdo odmítne vydat vaše vlastní dítě, není to výchovný experiment. Je to únos.
Sbalila jsem kabelku, sedla do auta a do deseti minut stála před jejím domem. Dveře mi neotevřela. Jen vykoukla z okna a řekla, že je malý unavený a potřebuje spát. Že mu nechce narušovat rytmus. Že já nejsem v psychické kondici, abych se o něj mohla starat. A že si mám odpočinout. Jo, a ideálně přehodnotit svůj přístup k mateřství.
Ten klid, s jakým to říkala, mě rozzuřil do běla. Představovala jsem si, že zvednu kámen a rozmlátím ty její žaluzie na prach. Nakonec jsem udělala jedinou věc, která zbyla – zavolala policii.
Ona jako oběť, já jako hysterka
Když dorazila hlídka, hrála si na oběť. Že prý jen chtěla pomoct. Že se o malého bála. Že jsem unavená, vyčerpaná, a pořád na telefonu. Že jsem ho nechala na pospas a že ona jako babička má přece taky právo chránit vnouče.
Policisté mi ho samozřejmě vrátili. Neměla žádné právo ho zadržet. Ale to, co následovalo, už z jejího teatrálního vystoupení sálalo do všech stran.
Celá rodina si začala šeptat, že bych se měla dát dohromady. Že možná něco není v pořádku. Že když už i babička cítí potřebu zasáhnout, tak to asi není jen tak. A že dítě přece potřebuje klid. No jasně – ale klid od koho? Od matky, která si dovolí být člověk?
Babička není matka. A nikdy nebude
Tohle není o jedné babičce. Tohle je o celém systému lidí, kteří mají pocit, že jakmile se žena stane matkou, má automaticky přestat existovat jako svébytná bytost. A když se náhodou chová jako člověk, který má právo být unavený, potřebovat pomoc, udělat chybu nebo říct NE, najde se někdo, kdo to celé zpochybní.
A ano, tenhle někdo bývá často právě babička. Ta, co si myslí, že když ona vychovala dvě děti, má teď nárok na řízení celé generace. Jenže ne, nemá. Je to pomoc, ne diktát. Podpora, ne převzetí moci.
A co na to manžel?
Postavil se za mě. Po týdnu. Ne hned. Ne v ten den. Po týdnu přiznal, že „to máma přehnala“, ale že to myslela dobře. Ať už si každý přebere, co chce.
Dnes má tchyně zákaz samostatného hlídání. A jestli se jí to nelíbí? Tak ať se urazí. Já si svoje dítě nevezmu zpátky až ve chvíli, kdy se mi to hodí. Já ho nenechám nikomu, kdo si myslí, že má větší právo rozhodovat o jeho životě než jeho vlastní matka.
Protože takhle se selhává. Ne tím, že jste unavená máma. Ale tím, že se necháte z pozice mámy vyhodit. A to já nehodlám nikdy dopustit.
