Článek
Tchyně. Slovo, které v mnoha domácnostech znamená nevyžádané rady, pasivně agresivní poznámky a občasné hádky. Ale v mém případě? Překročila čáru tak brutálně, že se z rodinných sporů stal otevřený boj. A ne, nepřeháním. Tchyně mě totiž práskla sociálce.
Důvod? Nejsem podle ní dobrá matka. Nekrmím děti sladkostmi jako za „starých dobrých časů“. Nedovolím jim prosedět celé dny u televize. A když občas zvýším hlas, když po stopadesáté ignorují, že se má jít spát, tak z toho mají prý „trauma na celý život“. Takže co udělala? Místo normálního rozhovoru mě rovnou udala na sociálku.
Měla bych být vděčná, že se stará? Ani náhodou!
„Ona to myslela dobře.“
„Prostě se o děti bojí.“
„No tak si s ní promluv, vždyť je to rodina.“
Jo, tohle mi říkali lidi kolem, když jsem jim vyprávěla, co provedla. Ale víte co? Ne, nemyslela to dobře. Ne, nestará se. A ne, už si s ní NIKDY o ničem povídat nebudu.
Tohle nebylo starostlivé gesto. To byla msta. Trest za to, že ji neposlouchám. Že se neřídím jejími zastaralými radami. Že se nehroutím z každé její výčitky a neprosím ji na kolenou o její „moudra“.
Takže vzala telefon a zavolala na úřady. Že si mě mají prověřit prověřit. Že se jí něco „nezdá“.
A sociálka samozřejmě musí jednat. Takže mi jednoho krásného dne zaklepala na dveře úřednice a začala mi klást otázky, ze kterých se mi zvedal žaludek.
Sociálka ve dveřích? To jako vážně?
Bylo mi špatně, když jsem vysvětlovala, že moje děti mají co jíst, že je nikdo netýrá, že žijeme normální, spokojený život. Jenže co vám to pomůže, když jste v situaci, kde musíte dokazovat, že nejste zrůda?
Dívali se mi do bytu, mluvili s dětmi, posuzovali každé moje slovo. A já stála a musela hrát tuhle ponižující hru jen proto, že moje tchyně si usmyslela, že mě „srovná“.
Samozřejmě, že nic nenašli. Protože nebylo co. Ale ten pocit, že moje vlastní rodina mě takhle podrazila, ten zůstává.
Co vlastně chtěla? Aby mi děti vzali?
Tohle je to, co mi nejde do hlavy. Co tím sakra chtěla dokázat?
Že mi seberou děti a ona je dostane do péče?
Že sociálka řekne „ano, babička má pravdu, vychováváte je špatně, dejte jí je“?
To jako fakt?
Protože jiný výsledek to mít nemohlo. Buď mi děti odeberou, nebo dostane sociálka jasné potvrzení, že si tchyně jen vymýšlí.
Takže buď chtěla zničit můj život, nebo aspoň pořádně přiložit pod kotel, aby se mi v něm pořádně vřelo.
Ať tak či tak – je konec.
Rodina? Ne. Zrádkyně
Odpustila jsem jí hodně. Odpustila jsem jí nekonečné řeči o tom, jak za její doby byly děti hodnější. Odpustila jsem jí výčitky, že jsem „přísná“, když po dětech chci, aby si po sobě uklízely. Odpustila bych jí i to, že neustále podkopává moji autoritu.
Ale tohle ne.
Tohle není výchovná lekce. Tohle není pomoc. Tohle byla rána do zad ve chvíli, kdy jsem si s ní dovolila nesouhlasit.
Můj muž? Samozřejmě se snaží zůstat neutrální. Ale ať se snaží, jak chce, tahle válka už začala. Rodina by měla držet pohromadě. A když mi někdo místo toho vráží nůž do zad, přestává být mou rodinou. Tchyně pro mě skončila. A jestli jí to někdy dojde nebo ne, je mi srdečně jedno. Zrádcům totiž druhé šance nedávám.
