Článek
Poslední dobou se výrazně zvýšila pozornost věnovaná psychickému zdraví dětí a neurovývojovým poruchám, jako je ADHD, autismus nebo poruchy chování. Bezesporu to přineslo mnoho pozitivních změn – děti, které byly dříve považovány za „problémové“, dnes mohou díky diagnostice dostat vhodnou podporu a péči. Jenže je tu i druhá strana. Někteří lidé – včetně odborníků – upozorňují na to, že nálepky psychických diagnóz se často rozdávají, jako hrušky na krámě, a to i tam, kde by mohla pomoci spíše důslednější výchova, přísnější režim nebo úprava rodinného prostředí.
Diagnóza jako omluva
Někteří psychologové a pedagogové upozorňují na to, že existuje jen tenká hranice mezi skutečnými obtížemi dítěte a důsledky nevhodné výchovy. Diagnóza se pak stává nejen „klíčem k řešení“, ale i únikem rodičů od odpovědnosti. Jejich dítě není nevychovaný spratek, je „jen“ nemocné. A tak rodiče místo, aby hledali příčiny nevhodného chování svého dítěte třeba v nezdravém rodinném prostředí, nedostatku nastavených hranic nebo absenci režimu honí se za tím, aby jejich dítě bylo označeno za „nemocné“ a oni byli z obliga.
Například dítě, které je impulzivní, hlučné nebo má problém se soustředěním, může být rychle označeno za dítě s ADHD, aniž by se důkladněji zkoumaly vnější faktory, jako:
- Nedostatečná rutina – děti, které nemají pevně stanovený režim, často vykazují větší neklid a impulzivitu.
- Nedostatek pravidel a hranic – bez jasně stanovených mantinelů děti obvykle důrazně testují limity, což se může projevovat jako „problémové chování“.
- Přehnaná tolerance k nevhodnému chování – snaha vyhnout se konfliktům vede k tomu, že rodiče nevhodné chování přehlížejí tak dlouho přehlížejí, až se pro dítě stane normou.
Je vše skutečně ADHD?
Podle některých studií a statistik vzrostl počet diagnostikovaných dětí s ADHD nebo jinými poruchami chování během posledních dvaceti let několikanásobně. To však vyvolává otázku, zda jde skutečně o lepší diagnostiku, nebo spíše o její nadužívání.
Například v USA je podle dat CDC (Centra pro kontrolu a prevenci nemocí) diagnostikováno s ADHD přibližně 10 % dětí, což představuje významný nárůst oproti minulým dekádám. Podobný trend lze pozorovat i v Evropě. Kritici tvrdí, že se ADHD stalo „širokým pojmem“ pro chování, které dříve bylo považováno za normální projevy dětství – neklid, touha po pohybu nebo problémy s autoritou.
Výchova pod tlakem moderní doby
Dnešní rodiče čelí mnoha výzvám, které často nezvládají. V dnešní hektické době plné pracovních a společenských závazků někdy nemají prostor věnovat se důsledné výchově a hledají rychlé řešení. V tom případě si ale měli dříve rozmyslet pořízení dětí. Teď by si měli urychleně srovnat priority. Dítě by mělo být na první místě před prací i společností.
Diagnóza jako pomoc i past
Samozřejmě nepopírám, že mnoho dětí opravdu potřebuje odbornou pomoc a diagnóza jim může zásadně změnit život k lepšímu. Vadí mi ale, že zbytečné nálepky mohou mít opačný efekt. Pokud je diagnostikováno zbytečně – dítě je stigmatizováno na celý život. Je to naprosto zbytečná komplikace do života a je naprosto nefér, že místo, aby ho učili zvládat své emoce a chování, rodiče nad ním zlomí hůl a nechají ho „označkovat“.
Je zásadní, aby odborníci pečlivě zvažovali, zda dané dítě skutečně trpí neurovývojovou nebo psychickou poruchou, nebo zda je jen nevychované.
