Článek
Doma hrával roli uštvaného živitele. Každé moje „co kdybychom jednou koupili něco svého“ utnul: „Buď ráda za nájem, na byt nemáme.“
Já platila jídlo, děti, školku, kroužky, on „řešil velké věci“. Rozdělení jak z minulého století – on finanční mozek, já provozní blbka.
Kdykoli jsem chtěla něco pro sebe, slyšela jsem: „Na to teď fakt nemáme.“ Tak jsem neměla. Zato on měl nové auto, „nutné“ hračky a svoje tajemné schůzky v bance, kterým jsem prý nerozuměla.
Katastr nelže
Jednou mi přišlo oznámení z datové schránky – zpráva z katastru. Otevřela jsem ji a málem mi vypadly oči. Vklad vlastnického práva k bytu. Vlastník: můj manžel. Sám.
Žádné SJM, žádná dohoda, prostě byt za několik milionů napsaný jen na něj. Takže peníze byly..
Večer jsem mu bez slova položila výpis na stůl.
„A to má jako co znamenat?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny: „Moje investice. Moje peníze. Starej se o svoje.“
V tu chvíli mi došlo, že v jeho hlavě nejsme partneři. Jsme firma: já provoz, on vlastník.
Společné jen účty, majetek „jeho“
Najednou začalo všechno zapadat. Když šlo o pračku, tábor pro děti, dovolenou – „nemáme“. Když šlo o jeho byt – najednou měl našetřeno. Všechno, co jsem si odpírala, skončilo v cihle, kde moje jméno nefiguruje ani v poznámce pod čarou.
Nebyl to jen byt. Bylo to jeho mentální nastavení: společné jsou náklady, individuální je zisk. Já mám držet kasu domácnosti, on portfolio.
Dobře. Začnu se starat „o svoje“
„Fajn,“ řekla jsem mu. „Tak se začnu starat o svoje.“
Nechápal. Čekal scénu, slzy, hádku. Místo toho přišel právník.
Zjistila jsem, co spadá do SJM, jaké mám nároky, co lze zablokovat, co doložit. Přestala jsem mu posílat celou výplatu na společný účet. Otevřela jsem si vlastní. Začala archivovat výpisy, účtenky, smlouvy.
Když pochopil, že se mi něco „nelíbí“, zkusil otočku: „Já to myslel pro nás, jednou z toho budeme těžit.“
„My?“ zeptala jsem se. „Kde přesně na té smlouvě vidíš mě?“
Když chce vlastnit beze mě, ať žije beze mě
Možná to skončí rozvodem, možná jen velmi drahým prozřením. Ale jedno vím jistě: muž, který si tajně kupuje investiční byt a žene rodinu do režimu věčného „nemáme“, není chytrý investor. Je sobec.
Začala jsem se opravdu starat o „své“ – o svoje peníze, svoje jméno na papírech a svoji budoucnost. A jestli ho to bolí? Dobře. Mě bolelo roky sledovat, jak se z nás dělá kulisa k jeho majetku. Teď má konečně to, co chtěl: svůj byt. A já mám konečně to, co jsem neměla nikdy – sama sebe.
