Článek
Před rokem jsme si mysleli, že jsme vyhráli v loterii. Naše stará plechovka dosloužila a tchyně, v návalu nečekané štědrosti, nám půjčila (ano, zdůrazňuji slovo půjčila) polovinu částky na nové auto. „Mladí přece potřebují bezpečný vůz,“ říkala tehdy s úsměvem. Jenže ten úsměv měl háček, který jsme v té euforii přehlédli. Dnes to auto sice parkuje před naším domem, ale klíčky od něj jako by v rukou držela ona. Stali jsme se neplacenou taxislužbou s doživotním úvazkem.
Každá sobota je ve znamení „Velkého nákupu“
Zapomeňte na výlety, zapomeňte na dlouhé ranní spaní. Každou sobotu v osm ráno drnčí telefon. „Děti, potřebovala bych do supermarketu, mají tam akci na mouku a prací prášek.“ A vy víte, že nemůžete říct ne. Protože jakmile jen naznačíte, že máte jiný program, přijde to: ta tklivá pauza v telefonu následovaná větou: „No nic, já to nějak odtahám v taškách, i když mě ta záda tak bolí… Hlavně že máte to auto, co jsem vám pomohla koupit.“
Z jedné cesty na nákup se stává celodenní anabáze. Supermarket, lékárna, hřbitov, návštěva její kamarádky, kde musíme hodinu sedět u kafe a poslouchat, jak jsme „úžasní, že ji takhle vozíme“. Je to psychologická hra, ve které jsme prohráli dřív, než jsme nastartovali motor.
Půjčka jako doživotní předplatné na naše služby
Vtip je v tom, že tu půjčku poctivě splácíme. Každý měsíc jí posíláme tři tisíce korun přesně podle dohody. Ale peníze jí zjevně nestačí. Ona chce náš čas, naši pozornost a pocit, že nás má pod kontrolou. Auto se stalo symbolem naší nesvéprávnosti. Pokaždé, když sedne na sedadlo spolujezdce, začne kontrolovat, jestli v autě není nepořádek, jestli nejezdíme moc rychle nebo jestli jsme náhodou neutráceli za zbytečnosti, když „přece musíme splácet“.
Místo radosti z nového vozu cítíme jen pachuť. Každý kilometr, který ujedeme na výlet jen my dva, nás doprovází výčitky. „Co by tomu řekla máma, kdyby věděla, že jedeme na hory, když ona chtěla včera odvézt na druhý konec města pro levnější vajíčka?“
Je čas na vzpouru, nebo na prodej auta?
Takhle to dál nejde. Rodinná pomoc by neměla být obchodem s lidskou důstojností. Pokud nám někdo půjčí peníze, má právo na jejich vrácení, ale nemá právo na náš život. Už nás nebaví dělat řidiče Slečny Daisy v českém podání, kde místo díků dostáváme jen další seznam požadavků.
Uvažujeme o radikálním kroku. Auto prodáme, tchyní vyplatíme do poslední koruny a budeme raději jezdit tramvají. Protože svoboda je cennější než klimatizace a vyhřívané sedačky. Pokud je cena za nové auto naše každá volná sobota a neustálé výčitky, tak je to auto až příliš drahé.
