Snacha mi řekla, že v životě nepoznala větší semetriku, než jsem já

Řekla mi to do očí. Bez mrknutí. Bez studu.
„V životě jsem nepoznala větší semetriku, než jste vy.“

A, co je na tom nejlepší? Že to pronesla žena, která si plete respekt s poslušností. Pro kterou je každé moje „ne“ automaticky útok. A která by nejradši měla z tchyně univerzální službu: hlídání, vaření, pomoc, úsměv a mlčení. Hlavně ať je v rodině klid. Hlavně ať se mladá paní necítí nepohodlně.

Já ji neurazila. Já se jen odmítla nechat dál využívat.
Stačilo jednou říct: „Dneska nepohlídám.“
Stačilo jednou říct: „Tohle se mi nelíbí.“
Stačilo nedělat automaticky všechno, co se jí zrovna hodí.

A nálepka byla na světě. Semetrika. Protože v jejích očích je semetrika každý, kdo má páteř. Kdo nechce fungovat jako babička na zavolání. Kdo se neskloní před jejím plánem dne, jejím rozvrhem a jejím očekáváním, že rodina se bude točit jen kolem ní.

Je fascinující, jak rychle se z babiček v některých rodinách stávají zaměstnanci bez smlouvy.
Když jsem k dispozici, jsem „zlatá“.
Když nejsem, jsem „toxická“ nebo „semetrika“.

Nejde ani tak o děti. Ty jsou často jen záminka. Jde o moc. O to, kdo bude určovat pravidla a kdo bude držet pusu. Některé snachy mají pocit, že když si vzaly syna, automaticky tím získaly právo řídit celou rodinu. Včetně jeho rodičů.

Po tom výroku nepřišla omluva. Přišel klasický manévr:
„Já jsem to tak nemyslela.“
„Vy si to berete moc osobně.“
„Já už radši nic neřeknu, aby nebyl problém.“

A přesně tady to smrdí. Ona mě urazí, ale já mám ještě nést zodpovědnost za atmosféru, která pak nastala. Já mám dělat, že se nic nestalo, protože „rodina“. Jenže já už nemám náladu hrát rodinné divadlo, kde se urážka zamete pod koberec a pachatelka si oddechne, že jí to zase prošlo.

Pokud „semetrika“ znamená, že se nenechám komandovat, že nebudu hlídat na povel, že se nenechám shazovat a urážet, tak ano, zřejmě semetrika jsem.