Článek
Vím přesně, jak to chodí. Ráno dítě řve, do kafe vám spadne plastová žirafa, zuby si čistíte jednou rukou a druhou taháte batole z květináče. Všechno je zpocené, ulepené a nedospané.
Jo, byla jsem tam. A i přesto říkám: přestaňme se litovat. Přestaňme si všechno omlouvat.
Protože kolem mě se dneska vznáší mateřská jako svatá aura, za kterou se schová všechno – od lenosti přes neschopnost až po úplnou rezignaci na sebe sama.
Ne, fakt nemáš „nula času“. Máš jen jiný druh priorit. A to je rozdíl.
Když slyším, že „na sebe teď nemám čas“, chtěla bych rozbít hrníček o nejbližší zeď.
Neříkej, že nemáš čas. Říkej, že sis ho na sebe neudělala. Že jsi ho věnovala dítěti, manželovi, domácnosti, Netflixu, Instagramu – a na tebe zbyla jen poslední vteřina, kdy se zhroutíš na gauč.
Tohle není obžaloba. Ale upřímná poznámka.
Protože my, mámy, si až příliš často lžeme do kapsy.
Výmluva č. 1: Nemám čas se najíst.
Ale na mobil zíráš tři hodiny denně.
Výmluva č. 2: Nemám energii se namalovat.
Ale na vyplnění příkrmu do appky si ji najdeš.
Výmluva č. 3: Všichni ostatní to mají jednodušší.
Ne, všichni ostatní si aspoň nehrabou do svědomí.
Výmluva č. 4: Jsem na všechno sama.
Jasně, a tatínek je duch? Pomoc si člověk občas musí vydupat. A ne jen tiše trpět.
Taky jsem brečela na záchodě. Taky jsem neměla sílu se převlíct z pyžama. Ale nezačala jsem na tom stavět identitu.
Mámou se člověk nestává tím, že přestane existovat jako žena.
Ale některé z nás tu mateřskou zbožštily natolik, že jakákoli připomínka reality je pro ně okamžitě „útok“.
Jenže já nejsem nepřítel. Já jsem jedna z vás. Jen s tím rozdílem, že už jsem se z toho vyhrabala a vidím, jak moc jsme si některé stihly zvyknout na roli oběti.
A největší malér? Že si tímhle omlouváním ničíme samy sebe. A dáváme dětem vzor ženy, která je permanentně unavená, podrážděná a bez života.
Ne, fakt to není hrdinství. Je to sebepožírání.
A až jednoho dne zjistíš, že tvoje dítě je samostatné – ale ty už nevíš, kdo bez něj jsi – bude pozdě.
Myslíte si, že přeháním? Možná. Ale podívej se na své výmluvy z posledního týdne. Kolik z nich byla pravda a kolik jen lenost, zvyk, pohodlí nebo strach něco změnit?
Říkám to na rovinu: máme právo být vyčerpané. Ale nemáme právo si z toho dělat štít, kterým se budeme krýt do konce života.
Tak vstávejte. Dejte si sprchu. Přestaňte říkat, že „to teď nejde“.
Protože mateřství není důvod přestat žít.
Je to důvod začít konečně žít naplno.
