Článek
Stála jsem před domem, držela dítě za ruku, snažila se uklidnit malou scénu kvůli modrému hrníčku (ano, modrému, ne zelenému) a pokoušela se dýchat. V tu chvíli se z okna ve třetím patře ozval výkřik:
„Máte rozmazleného spratka!“
A bylo to. Místo podpory – soud. Místo empatie – nálepka. Místo pochopení – slovo, které bych nejradši vymazala ze slovníku všech lidí, co nikdy nevychovali ani kaktus.
Ne, milá paní. Nemám spratka. Mám dítě.
Dítě, které má emoce. Které má dny, kdy nezvládá samo sebe. Které má období vzdoru, přetížení, záchvaty frustrace – protože je malé. Protože se učí být člověkem. A mně stačí jediné slovo zpoza záclony a už mám pocit, že mám na čele cejch neschopné matky.
Spratek?
Spratkem není to dítě. Spratkem je každá dospělá osoba, která si myslí, že výkřik z okna je forma výchovy. Že matce, která se evidentně snaží, pomůže tím, že jí shodí před ostatními. Gratuluju, paní sousedko. Zasloužíte si klíčenku.
Kdybych dala facku, asi by tleskala
Protože kdybych malého pleskla a zařvala, že se chová jak „malý harant“, asi by se vám ulevilo. Protože jste vyrostla v době, kdy děti byly ticho, protože „dostaly přes pusu, když si moc vyskakovaly“.
Jenže tohle už není vaše doba. A mně se do ní vracet rozhodně nechce.
Já svoje dítě bít nebudu. Já ho ponižovat nebudu. Já ho nebudu učit, že když má emoci, má ji spolknout a udělat, co se mu řekne. Já ho chci učit, že může mít emoce. A že s nimi může bezpečně ven. I když to není hezké, příjemné a „předpisově tiché“.
Ale hlavně: co si to vůbec dovolujete?
Co vám dává právo hodnotit mě, moje dítě a naši situaci? Nevíte, co máme za sebou. Nevíte, kolik nocí nespíme. Nevíte, kolik práce mě stojí každý jeho nádech bez slz. Nevíte nic.
A přesto křičíte.
Když pes štěká, neřeknete jeho páníčkovi, že má nevychovaného čokla. Když dospělý křičí do telefonu, nikdo na něj z okna neřve, že je hysterický spratek. Ale když se zhroutí tříleté dítě? To je najednou veřejný nepřítel.
Nejsem matka spratka. Jsem máma, co to zvládá jak umí
Možná ne dokonale. Možná ne vždy včas. Ale dávám to. Dělám, co můžu. A když mi do toho přijde stará sousedka s vlastním soudem, tak mě to netrápí kvůli sobě. Trápí mě to kvůli těm dětem.
Kvůli všem těm malým lidem, kteří se teprve učí, jak svět funguje – a místo podpory slyší, že jsou problém.
Až příště uvidíte dítě, co „zlobí“, držte jazyk za zuby.
Protože říct matce, že má spratka, není výkřik zoufalství. Je to projev vaší hlouposti.
A jestli se takhle chováte k dětem cizím, vůbec si nechci představovat, co jste říkala těm svým.
