Článek
Nikdo vám neřekne pravdu a nevaruje, dokud není už pozdě. Do té doby slyšíte jen sladké řeči o „největším daru života“, o „smyslu existence ženy“, o „nejkrásnějším poslání“. Jenže co když ten „dar“ znamená nekonečné dny plné křiku, probdělé noci, vyčerpané konto a muže, který si jednoho dne prostě sbalí kufry a zmizí? Co když vás mateřství nepřivede k euforii, ale na pokraj sil? Co když vám místo radosti zůstane jen prázdná peněženka a srdce sevřené strachem?
Peklo začalo s prvním pláčem
Když se narodilo moje první dítě, říkali mi, že to bude těžké. Jenže nikdo mě nepřipravil na to, že budu v noci sedět na zemi v koupelně, třást se únavou a brečet do dlaní, zatímco moje dítě bude vřískat v postýlce, protože už nevím, jak ho utišit. Nikdo mi neřekl, že se ve mně budou bít pocity lásky a zoufalství, že budu počítat minuty do chvíle, kdy konečně usne, abych si mohla alespoň na pár minut lehnout, než se vzbudí znovu.
Nikdo mi neřekl, že můj partner, ten muž, který se při narození našeho prvního dítěte rozplakal dojetím, jednoho dne prostě zmizí. Ne ze dne na den. Pomalu. Přestane být doma, přestane se zajímat, přestane si mě vážit. Protože já už nejsem ta krásná, bezstarostná žena, kterou si kdysi vzal. Jsem máma. Unavená, podrážděná, s kruhy pod očima. A on už o mě nestojí.
Pak přišlo druhé dítě. Pak třetí. A jednoho dne mi oznámil, že už „to mezi námi nefunguje“. Práskl za sebou dveřmi a nechal mě samotnou se třemi hladovými krky, účty, které se neptají, a nervy napjatými k prasknutí.
Vítejte v realitě samoživitelek – bez peněz, bez pomoci, bez šance
Systém vám nepomůže. Na alimenty zapomeňte, když se chlap rozhodne neplatit, tak prostě neplatí a nikdo z něj peníze nedostane. Můžete ho urgovat, prosit, hnát k soudu – a stejně to bude trvat měsíce, roky, možná i věčnost. Mezitím si můžete vybrat: buď zaplatíte nájem, nebo dětem obědy ve škole. Na obojí mít nebudete. Stát vám nabídne pár tisíc, které vám sotva pokryjí jídlo, natož energie.
A tak dřete. Jdete spát ve dvě ráno, protože po práci ještě uklízíte, vaříte a chystáte dětem věci do školy. Budík vám zvoní v šest a vy znovu začínáte kolotoč, který nikdy nekončí. Nikdo vás nepochválí. Nikdo vás nelituje. A když si dovolíte říct, že jste na pokraji zhroucení? Slyšíte jen: „Chtěla jsi děti, tak se starej.“
Každý den se budím s křečí v žaludku. Co když dnes nezvládnu všechno oběhat? Co když nebudu mít na další složenku? Co když už prostě nebudu moct? Jenže já nemám právo padnout. Máma musí jet dál.
Kdybych tak mohla vrátit čas
Nikdy bych si nepořídila děti s chlapem, který mě v tom nechá. Nikdy bych neuvěřila pohádce o „rodinném štěstí“. A hlavně – nikdy bych nevěřila, že mateřství je automaticky krásné. Protože když jste na to sama, není to radost. Je to boj. Každý. Zatracený. Den.
Dívám se na svoje děti a miluju je, ale někdy si přeju, abych měla možnost rozhodnout se jinak. Nebo aby někdo měl odvahu říct mi pravdu dřív, než bylo pozdě. Protože být mámou samoživitelkou není žádná pohádka. Je to boj. A já už nemám sílu bojovat.
Děkuji Míše za příběh.
