Článek
Určitě znáte ten typ. Matka, která ví všechno nejlíp. Má načteno, nasáto z diskuzních fór a samozřejmě zbožně sleduje každého seberozvojového kouče, co někdy pronesl větu „respektující výchova“. Její vlastní děti ovšem mezitím okupují písek jako gang divokých opic, neustále řvou na celý barák a rozkopávají kytky v předzahrádce. Ale ano, hlavně že mi při každém setkání vysvětluje, co dělám se svými dětmi špatně.
„Tohle u nás neexistuje“
„My nikdy nekřičíme. My se s dětmi domlouváme.“ Jasně. Proto z jejich bytu každý večer duní řev jako z hororu a výkřiky typu „NECH TO, NECH TO ŘÍKÁM!!“ připomínají spíš výcvik zvláštní jednotky než rodinnou idylku.
Ale hlavně že mi umí v obchodě polohlasem říct: „Já bych třeba dítěti sladkost nekoupila. My máme jiný přístup.“ A já bych jí třeba nejradši řekla, ať si ten přístup srovná s realitou.
„Nevychované“ dítě = jiné než moje
Všimli jste si, jak jsou tyhle „výchovné odbornice“ nejaktivnější, když se jejich vlastní děti chovají jako utržené ze řetězu? Najednou je všechno vina někoho jiného – školky, televize, cukru v rohlíku nebo snad dokonce jiných dětí. Ale nikdy, opakuji nikdy, to není vina jejich výchovy.
Naopak – když moje dítě sedí v klidu na lavičce a kouká do knížky, má to být podezřelé. „Ono si hraje samo? To je divné, víš? Děti by měly být spontánní.“ Jo, spontaneitu vidím každé ráno, když mi její tříletý řve pod okny „NECHCI PONOŽKY!“ a rozbíjí odpadkový koš.
Rady, které nikdo nechtěl
Miluju, když mi začne se soucitným výrazem vyprávět, jak ona by něco „nikdy neudělala“. Třeba mi říkala, že „mluvit na dítě rozkazovacím způsobem je toxické.“ Zatímco její syn v tu chvíli házel klacky po holčičce na hřišti a její dcera jedla písek. Ať si ty svoje psychologické poučky klidně nalepí na ledničku, ale nechápu, proč je aplikuje zrovna na mě, když by si je měla přečíst hlavně sama.
Nejdřív si zameť před vlastním prahem
Můj vzkaz těmhle „matkám všeho vědění“ je jednoduchý: Nevychovávejte cizí děti, dokud zvládnete ty svoje. Já se o vás nestarám, i když bych mohla napsat diplomku o tom, jak nekomunikovat s dětmi uprostřed scény v supermarketu. Tak se prosím zdržte i těch „dobře míněných“ rad, jak mám být víc trpělivá, laskavá, kreativní a přítomná. Já jsem přítomná, ale hlavně u sebe, ne u vás.
Rada nad zlato? Radši mlčte
V dnešní době není nic vzácnějšího než máma, která dokáže mlčet. Nesoudit. Nepoučovat. Nedávat nevyžádané rady mezi dveřmi výtahu. Taková matka by měla dostat řád zlatého dudlíku.
Ale bohužel – tyhle poklady se většinou neozývají. Zato ty, které by měly nejdřív otočit zrcadlo samy na sebe, mají pořád potřebu mentorovat okolí.
Děkuji Báře za příběh.
