Článek
Někdy mám pocit, že být matkou dnes znamená stát se veřejným majetkem. Každý si myslí, že má právo mi říkat, jak mám vychovávat své děti. A když říkám každý, myslím tím i tchyni, která mě zrovna nedávno s přísným výrazem sledovala, když jsem dětem na talíř dala hranolky.
Ano, hranolky. Ne jed, ne cigarety, ne půllitr vodky – ale obyčejné brambory nakrájené na proužky a osmažené na oleji. Podle ní je to ale stejné, jako kdybych své děti živila výhradně z fast foodu a limonád.
Tchyně se staví do role výživového poradce
„To jim fakt dáváš?“ spustila znechuceně, sotva jsem položila talíř na stůl.
„Ano, dávám,“ odpověděla jsem suše.
Její výraz jasně říkal, že si o mně myslí svoje. A rozhodně neměla potřebu si to nechávat pro sebe.
„Já nevím, ale my jsme dětem takové věci nikdy nedávali. Dneska mladé matky vůbec nemyslí! Tohle není normální strava!“
Nebyla jsem překvapená. Už několikrát mi cpala, jak „oni to dělali jinak“ a „my jsme vyrůstali na domácích jídlech“. Jistě, v její verzi minulosti všichni jedli jen bio zeleninu, pili mléko od krávy a běhali venku.
Jenže to byla její minulost. Moje děti žijí v mojí přítomnosti. A v ní si občas můžou dát hranolky, aniž by to znamenalo, že z nich budou obézní, nemocní nebo rozmazlení jedinci.
Jsem pod neustálým dohledem
Mám toho dost. Jsem matka. Vím, co moje děti jedí. A hlavně – vím, že jedí normálně. Nemají každý den smažené jídlo, necpou se sladkostmi od rána do večera. Ale jednou za čas si prostě něco takového dát můžou.
Jenže dnešní společnost se tváří, že matky musí být dokonalé. Musíme všechno dělat správně, nesmíme udělat chybu, nesmíme dělat žádné výjimky ani mít svůj názor. A pokud ano? Přijde někdo jako moje tchyně a nasadí nám cejch „špatné matky“.
Za co? Za to, že jsem dala svým dětem jídlo, které jim chutná? Že je neučím, že některé potraviny jsou „zakázané“? Že jim ukazuju, že všechno je o rovnováze?
Podle mě je nezdravý spíš tenhle přístup – kdy matky nesmí dělat nic, co se nevejde do nějaké nesmyslné tabulky „správné výchovy“.
Nejsem zvědavá na rady, o které nestojím
Podívala jsem se tchyni do očí a pomalu jsem řekla:
„Já si svoje děti vychovávám sama. A víte co? Jsou zdravé, šťastné a v pohodě. Jestli vám to vadí, je to váš problém, ne můj.“
Vím, že to neskousla. Ale víte co? Je mi to jedno.
Protože jestli si někdo myslí, že má právo mi mluvit do toho, jak vedu svou rodinu, může si ten svůj názor strčit zpátky do kapsy. Moje děti, moje pravidla.
