Článek
Představte si situaci: najmete si řemeslníka, odkývnete mu slušné peníze za odvedenou práci a čekáte, že to bude jednoduchý obchod – on odvede, co má, vy mu zaplatíte. Jenže pak na vás vyjede, protože jste mu nepřipravili oběd. Ano, čtete správně. Oběd. Jakoby snad součástí smlouvy byla nejen oprava dveří, ale i domácí svíčková se šesti.
Řemeslník nebo rozmazlený host?
Celá tahle absurdita se mi stala před pár dny. Pozvala jsem si řemeslníka, aby mi opravil dveře. Normální placená služba, žádná charita. Chlapík přišel, trochu zabručel, že to bude „pěkná pakárna“, a pustil se do práce. Fajn, říkala jsem si, že když je nevrlý, tak asi jen nemá svůj den.
Po dvou hodinách si udělal pauzu. Fajn, každý si musí odpočinout. Pak se ale začal rozhlížet, jako by něco hledal. A najednou se mě s naprostou samozřejmostí zeptal:
„A co bude k obědu?“
Chvíli jsem si myslela, že vtipkuje. Ne, on to myslel vážně. Tak jsem mu suše odpověděla, že pokud má hlad, může si dojít do hospody nebo si objednat něco přes aplikaci. Jenže to se mu nelíbilo.
„Vždycky, když pracuju u lidí doma, tak mi udělají oběd! To je slušnost!“
Pořád jsem čekala, že se začne smát, že je to jen taková hloupá provokace. Jenže ne. Fakt byl naštvaný. A prskal něco o tom, jak jsou lidi dneska nevděční, že on dělá těžkou práci a že „by to tak mělo být“.
Tak moment.
Kdy přesně se stalo zvykem, že když si někoho objednám na práci, tak mu k tomu ještě musím dělat domácí servis? To mu mám ještě po práci podat papuče a uvařit kafe? Možná mu navrch nachystat ještě i zákusek, ne?
Kdo komu poskytuje službu?
Podle téhle logiky bych měla začít požadovat, aby mi v restauraci po jídle umyli auto. Nebo aby mi kadeřnice po ostříhání uklidila byt. Přece když už za něco platím, tak ať je to se vším všudy, ne?
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale řemeslník si svou práci vybral sám. Když jsem si já vybrala svou profesi, nikdo mi v kanclu neservíroval polední menu jen proto, že „to by se slušelo“. A pokud někdo dělá na sebe, tak přece ví, že si musí oběd zařídit sám.
Tihle mistři světa se ale chovají, jako by byli nedotknutelná kasta, která si může diktovat podmínky. A přitom si někteří z nich účtují hodinové sazby, za které ostatní musejí makat skoro týden. Takže sorry, chlape, ale jestli chceš oběd, skoč si do restaurace. Jsem tvoje zákaznice, ne tvoje matka.
Stará škola versus dnešní doba
Jasně, někdo může namítnout, že dřív bylo zvykem dát dělníkům najíst. Jenže dřív se taky platilo v naturáliích, neexistovaly aplikace na rozvoz jídla a hlavně – tehdejší „pohostinnost“ byla daná jinou dobou, ne nějakým pevným pravidlem.
Dneska žijeme v jiném světě. Platíme si služby, a očekáváme, že dostaneme to, za co jsme zaplatili. A pokud by se měl řemeslník při každé zakázce cpát řízkem s bramborovým salátem, tak ať to rovnou napíše do ceníku: „Dveře opravím za 3000 Kč + teplý oběd a kafe.“
Přehnané nároky dnešních lidí
Nejhorší je, že tohle není ojedinělý případ. Spousta řemeslníků si dnes myslí, že jim lidi dluží nejen výplatu, ale i speciální zacházení. Přijdou pozdě, udělají půlku práce, pak zmizí a ještě si stěžují, jak je svět nespravedlivý. A když jim k tomu nepřihodíte ještě oběd, tak jste nevděčník.
