Článek
Rodičovství je plné těžkých rozhodnutí. Ale některá jsou jasná jako facka. Doslova. Když moje tchyně pleskla mojí dceru přes ruku, nečekala jsem na její omluvy ani výmluvy. Jen jsem se podívala na malou a řekla: „Klidně jí to vrať.“ A stojím si za tím.
Ne, násilí není výchova
Tchyně samozřejmě zalapala po dechu. Jak si dovoluju podrývat její „autoritativní výchovu“? Vždyť přece dítě musí vědět, co je správné! Jenže, co je správné? Učit děti, že dospělí mají právo je trestat fyzicky? Že když je někdo silnější, může si vůči nim dovolit chovat se špatně? Tak to ani omylem. Ze svých dětí nevychovávám ovce ani otloukánky.
Dospělí si mohou dovolit všechno, ale děti nic?
Když si dospělý dovolí napřáhnout ruku na dítě, proč by si dítě nemohlo dovolit to samé? Protože děti jsou menší, slabší a „musí mít respekt“? Jenže, to není respekt, to je strach. Moje dítě nebude žít ve světě, kde musí mlčet a nechat si líbit agresi jen proto, že útočník je starší nebo silnější. Pokud mu někdo ubližuje a ono se cítí silné na to se bránit, tak ať do toho jde. Nikdo nemá právo je fyzicky napadat. Ve vyspělých zemích už to lidé vědí, v Česku se to teprve učí.
Tchyně byla rudá vzteky
„To jako podporuješ nekázeň, a aby si dělala, co chce?!“ vyjela na mě tchyně, zatímco malá se na ni zmateně dívala. Ne, agresi nepodporuju. Ale taky nebudu podporovat jednostranné násilí. Pokud je fyzický trest „v pořádku“, pak musí být v pořádku i zpětná vazba. Jakmile se ale někomu možnost obrany nelíbí, znamená to, že nejde o výchovu, ale o čirou mocenskou hru. Nenechám nikoho, aby se takhle choval k mým dětem. To, že jsou ještě malé z nich nedělá o nic méně lidi a nijak to nezmenšuje jejich práva.
Děti nejsou hadrové panenky
Dítě není boxovací pytel ani cvičená opice, která na povel „poslouchej a buď zticha“ jen poslušně sklopí hlavu. Já vychovávám člověka, který si je vědom svých práv. A moje dcera má právo se bránit, když jí někdo ubližuje – i kdyby to byla její vlastní babička. A ano, i plesknutí přes ruku, beru jako ubližování. Když byla dcera malá, učili jsme ji, že nesmí nikoho bouchat. A teď najednou její babička může? Tak to ani náhodou!
Takže ne, tchyni jsem se neomluvila ani se neprosila o pochopení. Jen jsem se podívala tchyni do očí a řekla: „Buď se k ní budete chovat s respektem, nebo ji vidíte naposledy.“ A víte co? Od té doby na ni nikdo ruku nevztáhl.
