Článek
Myslela si, že jí to projde. Že když je babička, může si dovolit sáhnout na mé dítě. Že když se můj syn bránil jejímu nesmyslnému příkazu, prostě mu střelí přes ruku a tím ho „ukázní“. Jenže ne, milá zlatá, tohle není rok 1982 a já nejsem žádná poddajná snacha, co bude držet pusu a krok. Sáhla jsi na mé dítě? Tak teď se dívej, jaká bude odezva!
„To nic nebylo!“ Ale bylo. Byl to útok.
„Ale prosím tě, vždyť to bylo jen malinko! To snad ještě můžu, ne?“ prskala na mě tchyně, když viděla, jak zuřím z toho, co udělala. Ne, nemůžeš! Nemůžeš si dovolovat na mé dítě. Nemůžeš ho bít jen proto, že je menší a slabší. Nemůžeš ho ponižovat a čekat, že se jen tak otočím na podpatku a budu dělat, že nic.
Ten její pohled, když jsem sáhla po telefonu a začala vytáčet číslo na sociálku? K nezaplacení.
Děti nejsou hadry
Když ji sociálka kontaktovala, najednou byla samá kajícnost a div se nerozbrečela. „To přece nebylo tak vážné!“ fňukala. Ale ano, bylo. Je jedno, jestli je to facka, plácnutí přes ruku, zatažení za vlasy nebo hrubé popadnutí za paži – fyzické násilí je fyzické násilí. A moje dítě není boxovací pytel, do kterého si někdo bude promítat svou frustraci.
„Tak tohle už se nesmí!“ lamentovala pak tchyně u kafe s kamarádkou. Tak jasně, že nesmí. A já se o to postarala.
Babičko, chceš nás vidět? Tak si zapamatuj pravidla!
Po tom, co jí sociálka dala varování, už si nedovolila ani zvýšit hlas, natož zvednout ruku. A víte, co je na tom nejlepší? Teď se tváří jako vzorná babička a já? Já vím, že si to zasloužila. Chce se s námi dál vídat? Fajn. Ale jen podle našich pravidel.
Jakmile se někdo rozhodne vztáhnout ruku na mé dítě, automaticky se ocitá na mém blacklistu. U mě není prostor pro kompromisy. Rodičovství není o tom, že děti musí mlčet a nechat si všechno líbit. Jestli se jim děje křivda, musí se umět bránit. A pokud ještě nejsou dost velké, aby se ubránily samy, pak je tady máma. A ta se nezalekne.
