Článek
Miluju svoje vnoučata. To říkám rovnou, abych nebyla za tu necitelnou babiznu. Ale kdy přesně jsem se upsala k tomu, že budu fungovat jako nonstop chůva, kdykoliv si můj syn vzpomene? Každý den to samé – „Mami, prosím tě, vezmeš dnes děti? Jen na chvilku…“ Jenže ta „chvilka“ se protáhne na celé odpoledne, občas i večer, a než se naděju, zase ruším svoje plány.
A co když řeknu „ne“? Přijde to klasické: „Mami, vždyť ty máš času dost!“ Jo, jistě. Protože jakmile člověk překročí důchodový věk, automaticky ztrácí právo na vlastní život, že?
Hlídání jako samozřejmost
Být babička je krásná životní role, ale ne práce na plný úvazek. Ráda si s vnoučaty hraju, peču jim dobroty, čtu pohádky. Ale když se z toho stane denní rutina, kdy se na mě syn spoléhá víc než na placenou školku, začínám si říkat – kde se stala chyba?
Dřív se aspoň babičky o hlídání prosily. Dnes? Prostě se oznámí, že děti přijdou. Žádné „mami, vyhovuje ti to?“, žádné „děkujeme“. Naši mladí prostě automaticky předpokládají, že mám celý den volno a chuť sedět doma a čekat, až se moje dospělé dítě rozhodne, že zase potřebuje chvilku volna, aby si odpočinulo od svých vlastních dětí.
A když si dovolím říct, že mám něco jiného? „Ale mami, přece si s nimi chceš trávit čas…“ Ano, chci. Ale ne každý den od rána do večera!
Takže jsem se rozhodla. Pohlídám je, když CHCI, ne když MUSÍM. A pokud s tím má někdo problém, ať si ho řeší sám. Já už si svoje odpracovala a vychovala.
