Článek
Byla jsem v práci, když mi přišla zpráva od sestry. „Hele, tak mě napadlo… vzala bys na tu dovolenou i naši malou? Nikdy neviděla moře. Myslím, že by jí to strašně pomohlo.“ Zprvu jsem to nechápala. Četla jsem to dvakrát, potřetí. A pak mi to docvaklo. Opravdu po mně chce, abych vzala JEJÍ dceru na MOJI dovolenou. Protože její dítě přece „má právo vidět moře“.
Tak tohle teda ne. Ani náhodou.
Můj byt, moje dovolená, moje peníze. Ještě něco?
Než se někdo rozohní nad tím, jak jsem bezcitná, pojďme si to srovnat. Já makám jak mezek. Osm až deset hodin denně, dvanáct v sezóně. Na tu dovolenou jsem si šetřila půl roku. Těšila jsem se, že vypnu, že si lehnu na pláž s drinkem, vypnu hlavu a budu si konečně užívat bez povinností.
A místo toho mám najednou dělat au-pair vlastní neteři? Tahat s sebou devítileté dítě, starat se, jestli má opalovací krém, jestli neztratila plavky, jestli nemá hlad nebo nedejbože průjem?
Když jsem se ozvala, že tohle fakt nepřipadá v úvahu, dočkala jsem se výčitek. Že jsem bez srdce. Že si žiju jak královna a že bych mohla jednou za čas pomoct. Protože oni prý fakt nemají na to, aby někam jeli. A protože „děti přece za nic nemůžou“. A taky že „když už jedeš, tak co ti udělá vzít ji s sebou“.
No, udělá mi to peklo z dovolené, to mi to udělá. A víte co? Já mám naprosté právo říct ne.
Děti nejsou vstupenka do svědomí druhých
Nechápu tenhle nový morální teror: máš peníze, máš dovolenou, tak to koukej sdílet. Nejlépe se všemi kolem, co na to nemají. Protože jinak jsi sobec, špatná teta, zlá sestra a člověk bez duše. A vůbec nezáleží na tom, že jsem tu dřinu odmakala sama.
Jasně, sestra je samoživitelka. Má to těžké. Ale to ještě neznamená, že její dcera má „právo“ jet s námi k moři. Právo? To nemá ani vlastní matka. Víte, co má právo? Moje tělo na odpočinek, moje peněženka na klid a moje nervy na dovolenou bez dětských otázek typu „kdy už tam budem“ a „proč je moře slané“.
Chceš svoje dítě u moře? Tak se koukej postarat
Z tohohle světa se stává fraška. Lidi se neumí postarat o vlastní děti, ale klidně se dožadují, aby jim ostatní zaplatili prázdniny. Jako bych já snad měla nějakou povinnost být záchranná vesta pro každou rodinu, co nezvládá vlastní rozpočet.
A nejvíc mě dorazilo, že když jsem řekla ne, přestala se mnou sestra mluvit. Doslova. Blokla si mě na Facebooku a poslala mi jen vzkaz: „Zklamala jsi mě. Nemusíš být máma, ale mohla jsi být aspoň člověk.“
Fajn. Až bude chtít příště půjčit auto, peníze nebo babysitting, ať si připomene, kdo má právo na co. Já mám totiž právo říct „ne“. Bez výčitek. Bez výmluv. A hlavně – bez dalších dramat.
