Článek
Stačí jedno slovo – „pojedu“ – a domácí klid jde do kytek. Prý co tam budu dělat. S kým. Proč beze něj. A jestli jsem se nezbláznila.
V jeho očích není samostatná žena obdivuhodná. Je nebezpečná. Nečitelná. A hlavně podezřelá. Protože ženská přece není člověk. Je „něčí“. A jakmile není k dispozici, je to podezřelé.
Prý odpočinek. Spíš prý „bokovka“
Vážně? Když si jednou za rok dovolím chtít pár dní sama, je to signál, že mám milence? Že plánuju podvod? Že prchám z manželství jako ze špatně natočené telenovely?
Ne. Já nechci jiného chlapa. Já nechci žádného chlapa. Aspoň ne na pět dní. Chci se jen ráno probudit bez výčitek, jestli jsem koupila mléko. Chci se najíst, aniž bych řešila, co si dá on. Chci ticho. Chci lehkost. Chci klid od mužského ega, které nezvládá, že jeho žena má vlastní hlavu.
Když ženská něco chce, je sobecká. Když to chce chlap, je to potřeba
Zvláštní, že jeho víkend s kamarády je „dobití baterek“. Moje sólo dovolená? Riziko. Hrozba. Možná i důvod k rozvodu.
Zatímco on odpočívá s lahváčem v ruce, já se musím zpovídat, co chci dělat bez něj. Kde jsem to vzala, že mám právo vypnout? Odkdy ženská potřebuje klid?
Od té doby, co se z manželství stal výkon. Povinnost. Kolotoč očekávání. A já už nechci hrát roli manželky, co má nonstop službu.
Jedna žena, jeden kufr, nulové výčitky
Tak jsem jela. Sama. A najednou dýchám. Najednou slyším vlastní myšlenky. Najednou si uvědomuju, že nejsem jen „jeho“ žena. Jsem já. A že tenhle stav mi sakra chyběl.
Nikdo mi nekontroluje telefon. Nikdo se neuráží. Nikdo po mně nic nechce.
Možná bych měla jezdit častěji. Ne kvůli tomu, že se chci od něj vzdálit. Ale protože se konečně zase přibližuju sama k sobě.
Nevěra? Ne. Sebezáchrana.
Příště už se ptát nebudu. Nepotřebuju svolení. Nejsem vězeň v domácím kriminále jménem „manželství“. Když to nevydrží, kvůli pěti dnům ticha, možná nikdy nechtěl ženu. Jen stín, co poslouchá.
A to já už být nehodlám. Ani na minutu. Ani za cenu dovolené s polopenzí. Protože ten největší luxus není moře. Je svoboda.
