Článek
Uprostřed rozhovoru o tom, že potřebuju příští týden pohlídat děti, mi oznámila, že prodává byt a stěhuje se do Krkonoš. Bez varování. Bez diskuze. Bez ohledu na to, co to znamená pro mě. „Potřebuju klid. Chci být konečně sama,“ řekla klidně, jako by šlo o výběr tapety.
A mě v tu chvíli zamrazilo.
Protože tím jedním rozhodnutím se zbavila role babičky. Zbavila se jakékoli zodpovědnosti. Zbavila se mě.
Dvacet let jsem poslouchala, jak mám být vděčná. A si sbalí kufry a odjede.
Když jsem byla malá, neustále mi opakovala, že rodina je nejvíc. Že se máme držet při sobě. Že ona se o mě obětavě starala, tak ať to jednou vrátím.
A já?
Já jsem se snažila.
Volala jsem. Jezdila. Zvala ji na svátky. Říkala jí o svém vyčerpání, o tom, že se topím mezi prací a dětmi. Doufala jsem, že když potřebuju pomoc, pochopí, že teď je řada na ní.
Ale ne.
Teď se prý chce „soustředit na sebe“.
A já mám doma dvě děti, zničené nervy a nulovou podporu. Ale hlavně, že oni si „zaslouží klid“.
Její klid je moje další stresová dávka
Představa, že bych mohla jet na služebku nebo mít večer pro sebe, se právě rozpadla.
Ona tu být nechce.
A já? Já bych to prý měla chápat. Respektovat. Dát jí pokoj.
Jenže nikdo neřeší, kdo dá pokoj mně.
Kdo mi pomůže, když onemocním.
Kdo vyzvedne děti, když mám práci do večera.
Kdo přijede, když brečím v koupelně a padám na dno.
Protože máma má teď horolezecký kurz a učí se péct kváskový chleba.
Moderní sobectví má jméno: „Mám právo na svůj život.“
Jo, má.
Ale co my, co jsme na tohle „právo“ roky neměli čas?
Já jsem si právo na svůj život odkládala. Kvůli dětem. Kvůli práci. Kvůli ní.
A teď, když bych potřebovala výpomoc, zabalí kufry a odjede si užívat života.
Ne, tohle není seberozvoj. To je útěk.
A já to říkám nahlas. Protože všechny ty „odvážné ženy“, co utíkají do přírody, nám tu nechávají spoušť.
A my, jejich dcery, se s tím máme poprat – mlčky, chápavě a ideálně s úsměvem.
Jestli mě něco naučila, tak tohle: až budu mít vnoučata, neopustím své děti jen proto, že jsem unavená.
Možná je to karma. Možná nevděčnost. Možná přirozený vývoj.
Ale v mých očích je tohle prostě sobecké.
A nejhorší je, že mi ještě chce vnutit pocit, že já jsem ta špatná, protože to nechápu. Protože neumím „nechat odejít“.
Ale víš co, mami?
Odešla jsi dávno.
Tohle je jen poslední důkaz.
