Často jsou na tom s pravopisem hůř než děti, ale dělají pedagogické asistentky

Tohle už není drobnost. Je to systémový problém. Sedím nad domácím úkolem svého dítěte a čtu poznámky od pedagogické asistentky. Tvrdé „y“ tam, kde nemá co dělat. „By jsme“ v oficiálním sdělení. Čárky rozházené jak konfety na plese.

A tohle má být podpora vzdělávání?

„Mami, tady to má špatně,“ řekla mi dcera a bez váhání opravila dospělého člověka. A měla pravdu. Nešlo o jeden překlep. Šlo o základní neznalost. O chyby, které by dítě dostalo červeně podtržené.

Jak jsme se dostali do bodu, kdy žák opravuje zaměstnance školy?

Ano. To slyším pořád. Je milá. Má vztah k dětem. Snaží se.

To je hezké. Jenže škola není kroužek empatie. Pedagogický asistent nemá být jen laskavá postavička ve třídě. Má pomáhat s výukou, vysvětlovat zadání, kontrolovat práci, někdy i suplovat individuální vedení.

A pokud sám nezvládá základní pravopis, co vlastně dětem předává?

Sebevědomí? Možná.
Znalosti? Těžko.

Dítě, které slyší špatně vysvětlené pravidlo, si ho zapamatuje. Dítě, které vidí chybu v zápisu, si ji může zafixovat. A pak to odnese při písemce. Učitel opraví. Známka dolů. A kdo ponese odpovědnost?

Buďme upřímní. Asistentů je málo. Platy jsou nízké. Školy jsou pod tlakem inkluze, administrativy i rodičů. A tak se často bere téměř každý, kdo je ochoten práci přijmout.

Krátký kurz. Osvědčení. Hotovo.

Ale kde je kontrola kvality? Kde je test základních dovedností? Kde je minimální standard?

Děti dnes bojují s češtinou víc než kdy dřív. Čtenářská gramotnost klesá. Pravopis je pro mnohé noční můra. A my jim jako podporu přidělíme člověka, který si není jistý, jestli se píše „mi“ nebo „my“.

To není detail. To je základ.

Jakmile si rodič dovolí upozornit na chyby, je okamžitě za potížistu. Prý hledá mouchy. Prý útočí na slabší článek týmu. Prý nechápe, jak těžká je situace ve školství. Prý řeší maličkosti.

Jenže mlčení nic nezlepší.

Ano, existují skvělé asistentky. Profesionální, vzdělané, obětavé. Klobouk dolů před nimi. Ale vedle nich jsou i takové, které by si měly nejdřív zopakovat učivo základní školy.

A tohle není osobní útok. Tohle je otázka standardu.

Škola není sociální program ani náhradní pracovní úřad. Je to místo, kde se formují základy budoucnosti. Pokud slevíme z požadavků u dospělých, jak chceme vyžadovat náročnost po dětech?

Nechci dokonalost. Nechci šikanu. Nechci hon na chyby.

Chci jediné: aby člověk, který pomáhá mému dítěti s učením, sám zvládal to, co škola po mém dítěti vyžaduje.

Je to opravdu přehnaný požadavek?

Nebo jsme si jen zvykli, že laťka může být čím dál níž a hlavně ať je klid?