Moje namyšlená tchyně mě neustále opravuje

Nevím, kdy přesně se to stalo, ale moje tchyně si zřejmě myslí, že jsem projekt na rekonstrukci. Neustále mě opravuje. Jak mluvím. Jak vařím. Jak vychovávám děti. Jak skládám ručníky. Ano, i ručníky.

„U nás doma se to dělalo jinak,“ pronese tím svým povýšeným tónem, který by dokázal srazit sebevědomí i generálovi.

U vás doma? Skvělé. Jenže tady to je můj domov.

„Polévka by mohla být méně slaná.“
„Děti by měly víc poslouchat.“
„Tenhle svetr ti úplně nelichotí.“
„Myslíš, že je vhodné takhle mluvit?“

Myslím, že je vhodné nechat dospělého člověka být dospělým člověkem.

Nejde o jednu poznámku. Jde o systematické podkopávání. O to, že se cítím jako studentka před přísnou profesorkou, která mi rozdává známky z mého vlastního života.

Neřekne to nikdy přímo zle. Vždy s lehkým úsměvem. „Já to říkám jen pro tvoje dobro.“ Samozřejmě.

Pro moje dobro? Nebo pro její pocit nadřazenosti?

Protože ruku na srdce, kdyby šlo o pomoc, znělo by to jinak. Byl by v tom respekt. Byla by v tom pokora. Ne tohle neustálé srovnávání s jejím dokonalým „za nás“.

To je kapitola sama pro sebe. Sedí u stolu, tváří se neutrálně a doufá, že to přejde. Jenže ono to nepřejde.

Když mě tchyně opravuje před dětmi, podkopává tím i mou autoritu. Když mě shazuje u večeře, znehodnocuje mou práci. A když manžel mlčí, dává jí tím tichý souhlas.

„Ona to tak nemyslí,“ říká mi potom doma.

Jenže já to tak cítím.

Možná je to boj o vliv. Možná jí vadí, že její syn má vlastní rodinu. Možná si potřebuje dokázat, že je pořád ta zkušenější, lepší, dokonalejší.

Jenže já s ní nesoutěžím.

Nechci být lepší než ona. Chci být respektovaná jako rovnocenná.

Jednoho dne jsem to nevydržela. Když mě začala opravovat, jak mám krájet maso, podívala jsem se na ni a klidně řekla:

„Děkuji za názor. Ale tohle je můj způsob.“

Ticho. Šok. A poprvé jsem viděla, že si není tak jistá.

Možná jsem měla promluvit dřív. Možná jsem si měla nastavit hranice hned na začátku. Protože čím víc jsem mlčela, tím víc si dovolovala.