Článek
Znáte to. V práci máte být profesionální, nestranní a v pohodě. Jenže co když vaší šéfovou není nikdo jiný než vlastní tchyně? Jo, to už pak nejde o pracovní výkon. To je psychologický thriller, ve kterém hlavní záporák nosí červený kostýmek a má výraz „já ti to všechno platím, zlatíčko“.
V práci dělám, co mám. Dělám víc, než musím. Ale jakmile se blíží výplatní den, mění se kancelář na divadelní scénu. Tchyně vytáhne obálku s mým platem, podívá se na mě tím povýšeným pohledem a s tragickým výrazem mi ji podá. Jako by mi právě dávala kapesné a ne odměnu za stovky odpracovaných hodin.
„No tak tady máš… zasloužíš si to. Snad.“
Ta věta. Ta její věta, kterou prohodí pokaždé, když mi předává peníze. „No, tak tady máš. Je to dost? Snad jo. Děláš, co můžeš.“ Jako kdybych do té firmy nechodila každý den makat, ale občas jen přiběhla z ulice s nataženou rukou.
Nikdy nezapomene dodat něco jako: „No jo, peníze lítají, že? Všude se šetří…“ A ten pohled! Pohled, který říká: „Já ti to dávám jen z milosti. A víš co? Ještě bys mi za to měla být vděčná.“
V kanceláři podržtaška, doma snacha
A to není všechno. V práci musím dělat, že nevidím ty poznámky o tom, jak „to dělají za našich mladých let“ nebo jak jsem „pěkně vychytrala, když jsem se dala dohromady s jejím synem“.
Doma pak hra pokračuje. „Tak co práce?“ ptá se sladce. „Snad to tam zvládáš, aby to nebylo jen z lítosti.“ Překlad? „Jsi tam jen díky mně, tak drž pusu a krok.“
Mám vysokou školu. Zkušenosti. Praxi. Ale v jejích očích jsem jen snacha, kterou přijali z povinnosti, protože by bylo „blbé říct ne“. A cokoliv si vydělám, má punc milodaru, ne odměny.
Jako by mi posílala almužnu, ne výplatu
Co je na tom nejhorší? Že takhle to mají tisíce žen. Zaměstnané v rodinných firmách, které jsou ovládané tchyněmi, matkami, babičkami… A místo práce dělají psychologickou gymnastiku, aby ustály ty jedovaté poznámky mezi kávou a účetnictvím.
Jedna známá mi řekla: „Tak si najdi jinou práci.“ Jasně. A budu se dívat, jak mi tchyně s úsměvem říká: „No jo, nebyla jsi dost dobrá. Ale aspoň sis to zkusila, viď?“ Tuhle výhru jí fakt nedám.
Vzkaz pro všechny tchyně-šéfky: Výplata není charita!
Milá tchyně, když mi příště budeš podávat výplatu, zkus u toho nevypadat jako matka Tereza. Nejsi moje spasitelka. Nejsi sponzorka. Jsem tvoje zaměstnankyně. A pokud se tváříš, že mi děláš laskavost, neděláš laskavost mě, ale sobě ostudu.
A mimochodem: výplata je moje. Vydřela jsem si ji. Tvoje peníze to nejsou. Tak mi příště klidně dej jen ten převod na účet – ušetříme si ten trapný moment, kdy mi do očí říkáš „děkuju“, ale v podtextu slyším „styď se, že si bereš tolik“.
