V práci mě nemilosrdně nahradili umělou inteligencí, platit mě, je prý vyhazování peněz

Nechali mě odejít. Ne proto, že bych byla špatná. Ale protože „AI to zvládne levněji“. Tu větu mi řekli klidně, skoro hrdě: „Platíme vás zbytečně. Je to vyhazování peněz.“ A v tu chvíli ze mě nebyl člověk. Byla jsem položka v Excelu.

Žádné „vážíme si vás“, žádné „děkujeme za roky“. Jen powerpoint o efektivitě a tabulka, kde jsem byla číslo. Roky, kdy jsem zachraňovala termíny, hlídala kvalitu a hasila průšvihy po jiných, se smrskly na to, že prý stojím moc. Vítězí předplatné. Ideální zaměstnanec: nebrečí, nestůně, neptá se na přidání.

Vždycky je to osobní. Jen to někdo nechce přiznat. „Je to strategické rozhodnutí,“ říkají, aby jim to večer líp usínalo. Z očí do očí vám oznámí, že vaše zkušenost se dá nahradit nástrojem, a ještě čekají, že budete profesionální a poděkujete. Tenhle korporátní sadismus je nový sport: člověk má odcházet potichu, aby nerušil oslavu úspor.

Ne, tohle není příběh o technologii. Tohle je příběh o tom, jak se manažeři zamilovali do záminky. „Není to osobní, je to inovace.“ Jasně. Inovace, která se vždycky zázračně trefí do lidí, co mají zkušenosti a plat. Najednou je moderní být bezohledný, jen se tomu říká transformace.

AI umí znít přesvědčivě i tehdy, když mele nesmysly. Vyplivne text, který se hezky čte, ale neodpovídá realitě, kontextu ani klientovi. A víte, kdo to pozná? Ten člověk, kterého jste právě škrtli. Až to bouchne, bude se hledat někdo, kdo to „jen rychle opraví“. Kdo má vkus, zkušenost, zodpovědnost. Člověk.

Nejvtipnější na tom je, že mě neodstranili navždy. Jen si myslí, že mě nepotřebují. Dokud se nezačne sypat kvalita, dokud nepřijde reklamace, dokud klient neodejde. Pak se najednou zjistí, že „lidský faktor“ nebyl luxus, ale pojistka. Jenže pojistka se neplatí zpětně. Po tomhle všem jsem pochopila jednu věc: loajalita je v téhle době jen levná surovina. Dokud jste užitečná, plácají vás po zádech. Jakmile se objeví „automatizace“, jste přebytek.