Článek
Nakupování by mělo být běžnou, možná až příjemnou součástí života. Přijdete do obchodu, vyberete si, co potřebujete, a u pokladny zaplatíte a s úsměvem rozloučíte. Jenže jakmile narazíte na prodavačku, která si podle všeho myslí, že zákazník je nepříjemný problém a její povinností je ho co nejrychleji a nejdrsněji odbýt, idylka nakupování jde rychle stranou. A bohužel, takových zážitků není málo.
Zákazník vyrušuje
Naposledy se mi to stalo minulý týden. Potřebovala jsem něco málo na večeři a po cestě domů jsem se zastavila v malém obchodě. Už při vstupu do prodejny jsem měla pocit, že ruším. Paní prodavačka si totiž zrovna zapáleně povídala se svou kolegyní za pultem. Když jsem pozdravila, odpověděla mi jen krátkým „No?“, aniž by se obtěžovala přestat s rozhovorem. Měla jsem chuť se otočit na podpatku a jít jinam, ale fakt jsem ten nákup potřebovala, a tak jsem statečně pokračovala.
Prohlížela jsem si zboží a během chvilky jsem se rozhodla zeptat, jestli mají čerstvé pečivo. „Co já vím?“ odpověděla prodavačka s výrazem, který dával jasně najevo, že se moje otázka pohybuje na hranici drzosti. „Je tam napsaný datum,“ dodala, jako bych byla úplně neschopná přečíst si etiketu. Přesně v tu chvíli mi bylo jasné, že můj den získal další černý puntík.
Zaplať a vypadni
Když jsem se konečně probojovala ke kase, prodavačka se na mě ani nepodívala. Vzala zboží, vyťukala částku a natáhla ruku, jako kdybych byla chodící bankomat. Žádné „Dobrý den“, žádné „Děkujeme“. A jako třešničku na dortu, když jsem se odvážila zeptat, zda by mi mohla rozměnit dvoustovku, dostalo se mi jasné odpovědi: „To nemůžu, není z čeho.“ Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení. To už mě přemohla frustrace. „Tak vám pěkně děkuju za ochotu,“ odvětila jsem s ironií, načež se prodavačka ani nenamáhala odpovědět. Jen zamumlala cosi, co si ani netroufám citovat.
Kam zmizela slušnost?
Chápu, že prodavači to nemají úplně jednoduché. Stojí celé hodiny stojí na nohou, snášejí protivné zákazníky, mají mizerné platy a musí se potýkat s vedením, které na ně klade čím dál větší nároky. Ale upřímně – není to právě tohle důvod, proč bychom od lidí v obsluze měli očekávat profesionální přístup? Když už se zákazník rozhodne utratit svoje peníze v konkrétním obchodě, měl by se tam cítit alespoň trochu vítán, nebo ne? Vždyť je platí z našich útrat.
Odpověď na otázku, proč se někteří prodavači chovají tak arogantně a drze, si můžeme jen domýšlet. Možná je to frustrace, možná pocit, že jejich práce není dostatečně oceněna. Ale jedno je jisté – pokud někoho jeho práce štve natolik, že nezvládne ani základy slušného chování, práci si nezaslouží a výplatu především.
A co je na tom všem nejsmutnější? Že takové chování přestává být výjimkou. Stále častěji se setkávám s prodavačkami, které dávají najevo, že zákazník je jen nepříjemná přítěž, která je zdržuje od jejich „důležitějších“ aktivit – ať už je to povídání s kolegyněmi, vyřizování SMS, nebo bezmyšlenkovité koukání do prázdna. Někdy mám pocit, že pokud člověk nechce být obsloužen s kyselým obličejem a naprostým nezájmem, musí o příjemný přístup doslova žebrat.
Je to o oboustranném respektu
Na druhou stranu, aby to bylo fér – zákazníci nejsou vždy svatí. Možná i my sami můžeme za to, že prodavačky ztrácejí chuť do práce. Kolik z nás si při nákupu ani neuvědomí, že by mělo prodavačku pozdravit, poděkovat nebo být trpělivý, když se objeví problém? Kolik z nás reaguje na chyby s arogancí nebo zvednutým hlasem? Vztah mezi zákazníkem a prodavačem by měl být o vzájemné úctě. Já se snažím být vždy slušná, ale pokaždé, když narazím na drzou obsluhu, má trpělivost se otřese.
Nakonec jsem se rozhodla, že do obchodu, kde mě prodavačka takhle odbyla, už nepůjdu. Proč bych měla? Na každém rohu je supermarket, kde najdu všechno, co potřebuji, a prodavačky tam obvykle aspoň řeknou „Dobrý den“ a „Nashledanou“. A pokud se někomu tahle práce příčí natolik, že se nedokáže chovat slušně, měl by jít hledat uplatnění tam, kde nebude muset pracovat s lidmi. Za pultem totiž drzé prodavačky opravdu nemají co pohledávat.
