Když nám přinesli účet za svatomartinskou večeři, mysleli jsme, že je to vtip

Rezervace „svatomartinské menu“. V představách rodinná pohoda, husa, víno, knedlíky. Realita? Stůl jak pro delegaci, ubrus z Ikey a číšník, který se tvářil, že nám dělá laskavost, že si vůbec smíme sednout.

Bez ptaní nám na stůl přistála „domácí“ voda v karafě. Nikdo se neptal, jestli chceme. Prostě to tam práskli. Když jsem se zeptala, jestli je z kohoutku, odsekl: „Samozřejmě filtrovaná, paní.“ Už jsem tušila, že tahle voda nebude za dvacku.

Předkrm – paštika „z husích jater“. Pidi porce na mega talíři, ozdoba z lístku rukoly, aby to vypadalo, že nejsme v zaplivané putyce, ale v „restauraci“.

Hlavní chod: husa. Přinesli nám ji skoro se svatozáří. Číšník slavnostně oznámil, že jde o „čtvrtku husy“. V praxi to vypadalo jako větší stehno a kousek masa, který by nezasytit ani jednoho zedníka, natož dva dospělé. Ale dobře, nebudeme za burany, co váží porce.

K tomu přílohy – automaticky dvě mísy knedlíků, zelí, nějaké kaštany, které nechtěl nikdo. Nikdo se neptal, kolik toho chceme. Prostě to hodili na stůl. A já hlupačka si ještě říkala, že jsou štědří.

Vínko „doporučené k menu“? Nalili, aniž by řekli cenu. Jasně, moje chyba, že jsem se nezeptala. Jenže člověk nečeká, že deci svatomartinského stojí víc než levná láhev v obchodě.

A perlička: na spodku jídeláku malým písmem „servisní poplatek 10 % bude automaticky přičten k účtu“. Jakože dýško, ale povinné. Za co přesně? Za to, že se na nás číšník celou dobu díval, jak kdybychom mu kradli kyslík?

A pak to přišlo. Účet. Číšník se tak krásně usmíval, že jsem v tu chvíli ještě netušila, proč. Podívala jsem se na částku a normálně jsem se zasmála nahlas. Myslela jsem, že přinesl účet od všech stolů.

Ne. Bylo to jen za nás: dvě dospělí, dvě děti. Husa, pár předkrmů, víno, „filtrovaná“ voda, povinný servis. Cena jak za víkend v lázních.

Když jsem se zeptala, jestli je tohle jako v pořádku, odpověď byla čisté mistrovství pasivní agrese:
„Paní, je svatý Martin, husa je drahá, hosté s tím počítají. Když vám to nevyhovuje, příště můžete zůstat doma.“

Tahle věta mě vytočila víc než samotná suma. Takže jsme vlastně za primitivy, protože jsme si dovolili myslet, že večeře v Česku nebude stát jako degustace v michelinské restauraci v Paříži.

Nejhorší na tom není ta konkrétní částka. Nejhorší je to tiché smíření kolem. U vedlejšího stolu taky zírali na účtenku, ale stejně ji zaplatili. Nikdo neřekne ani popel. „Je svátek, tak se nediv.“ Přesně na to tihle podnikavci hrajou.

Svátek, emoce, tradice – a ideální příležitost, jak vám poslat přes stůl účtenku, na které se vám protočí panenky. A když se ozvete, jste „konfliktní host“, co nechápe, že všechno zdražilo.