Článek
Vstávám v šest ráno, jedu do práce, dřu osm hodin, vracím se domů unavená a další den zase nanovo. A pak vidím souseda, který si v klidu vychutnává ranní kávu na balkoně, protože do práce chodit nemusí. Proč taky? Podpora mu stačí, nájem doplatí dávky a na pivo se vždycky nějaký ten drobák najde.
Když se nevyplatí pracovat
Žijeme v době, kdy se z „nechci pracovat“ stává životní styl. Proč by se někdo dřel za minimální mzdu, když stát štědře rozdává? Stačí si správně zažádat, vědět, co kam napsat, a systém vám zajistí pohodový život bez nutnosti hnout prstem.
A zatímco jedni vstávají za tmy do fabrik, sedí v kancelářích nebo se starají o nemocné, druzí se smějí do obličeje celému systému. Protože kdo je hloupější? Ten, kdo dře, nebo ten, kdo si umí spočítat, že to nemá smysl?
Pracovat? Ani omylem!
Představa, že člověk přijde o podporu a musí do práce, je pro některé lidi naprosto nepřijatelná. Najednou by si museli platit jídlo, nájem, energie – a to je přece nesmysl!
Proto se vymýšlí důvody, proč nemůžou pracovat:
„Nemůžu najít práci.“ – Ale hledat ji? To ne.
„Mám zdravotní problémy.“ – Ale do hospody dojdu.
„Za ty peníze se mi nevyplatí pracovat.“ – Ale vyplatí se mi brát dávky.
A tak si stát platí davy lidí, kteří se do pracovního procesu už nikdy nevrátí.
Systém je podporuje
Říká se, že podpora je jen dočasná. Jenže realita je jiná. Stačí vědět, jak v tom chodit, a můžete na dávkách pohodlně přežívat roky.
Když podpora končí, stačí odmítnout pár „nevhodných“ nabídek a zůstanete dál v evidenci.
Když hrozí, že byste snad museli opravdu pracovat, stačí zajít k doktorovi a dostat „potvrzení o omezené pracovní schopnosti“.
A když všechno selže? Stát se o vás stejně postará. Protože přece nemůžete skončit na ulici.
A tak ti, kteří se snaží, platí ze svých daní lidi, kteří si zvykli nepracovat. A nehodlají na tom nic měnit.
Ať makají ostatní, já mám nárok na podporu
Nejhorší je ta mentalita. „Vždyť na to mám nárok.“
Neřeší se, odkud ty peníze pochází. Neřeší se, kdo je musí vydělat. Neřeší se, že jedni se dřou, zatímco druzí si užívají pohodlného života bez jakékoliv snahy.
Pracující jsou za hlupáky. Proč se snažit, když stát se o vás postará?
A tak se z podpory, která měla být přechodná, stává trvalý příjem. Z dočasného řešení se stává životní styl. A každý, kdo se ozve, že to není fér, je označen za bezcitného a bezohledného.
