Článek
Známe je všichni lidi, kteří nedokážou nebo nechtějí převzít za sebe finanční odpovědnost a hledají za své problémy viníky všude jinde než u sebe. Společnost, systém, špatné podmínky, nespravedlnost, předsudky – za všechno mohou ostatní, jen ne oni sami. Místo snahy o zlepšení své situace raději pomlouvají, závidí nebo dávají svou neschopnost jako vzor skromnosti.
Tři nejčastější výmluvy příživníků
Lidé, kteří se odmítají začlenit do sytému a začít v něm normálně fungovat a vydělávat peníze mají spoustu originálních výmluv, proč to nejde a proč oni jsou oběti nebo by dokonce měli být vzorem pro ostatní. Tři z nich se ale opakují nejčastěji.
„Může za to špatná doba“
Když se nedaří, první na řadě jsou výmluvy. „Nemůžu sehnat práci, všude berou jen známé,“ „Inflace mě ničí,“ „Nemám šanci se prosadit, když nemám kontakty.“ Namísto aktivního hledání řešení se tito lidé ohání tím, že za jejich situaci může někdo jiný – vláda, trh, šéfové, sousedé, prostě kdokoliv kromě nich.
„Kdo si nenakrade, nic nemá“
Lidé, kterým se daří, jsou podezřelí. Podnikatelé jsou označováni za zloděje, úspěšní sousedé za podvodníky, zaměstnanci s vyššími platy za protekční mazánky. Nemakačenkové rozhlašují, že úspěchu nelze dosáhnout poctivou cestou – protože sami nikdy nezažili, jaké to je tvrdě pracovat a dosáhnout něčeho vlastní pílí. Vše co mají získali díky laskavosti států a milodarům lidí.
„Peníze kazí charakter“
Když už nevědí coby, začnou ze své chudoby dělat ctnost a považují ji za důkaz svého „čistého“ charakteru. „Radši budu chudý a čestný, než bohatý a zkažený,“ hlásají. Zapomínají však na to, že peníze samy o sobě charakter nekazí – naopak, umožňují život v pohodlí a svobodě, pokud jsou použity rozumně a právě oni jsou vydržovaní z příspěvků lidí, kteří si peníze vydělali a rozhodli se o ně podělit.
Peníze kazí charakter? Nebo spíš závist?
Věta „Peníze kazí charakter“ je něco, s čím se v Česku setkáváme poměrně často. Pokud ji však pronese člověk, který si nemůže dovolit nový telefon, auto nebo dovolenou, má obvykle úplně jiný podtext: závist. Místo toho, aby si přiznal, že úspěšní lidé svůj život zvládají lépe díky svým schopnostem nebo odhodlání, raději se snaží shodit jejich úspěch tím, že ho spojí s něčím negativním. Jakmile si někdo koupí nové auto, okamžitě se objeví pomluvy typu: „Ta má nos nahoru,“ „To auto si stejně koupila na dluh,“ nebo „Ještě uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.“
Chudí a jejich drahé věci
Dalším zajímavým fenoménem, kterého jsem si všimla, je fascinace chudých lidí drahými značkami. Mezi lidmi, kteří si stěžují na nedostatek peněz, jsou paradoxně oblíbené značky jako Guess, Armani nebo Louis Vuitton. Nosí je jako symbol společenského postavení – obrovská loga těchto značek mají křičet do světa: „Podívejte se, kdo jsem!“ Přitom by mnohdy bylo praktičtější investovat do kvality než do laciného pozlátka. Tenhle paradox jen podtrhuje jejich nepochopení hodnoty peněz – investují do pozérství místo do skutečného zlepšení svého života.
„Honit prachy“ nebudu – ale žiju na úkor ostatních
Nejvíce frustrující část mentality příživníků je jejich postoj k práci. Často slyšíme fráze jako: „Honit prachy nebudu, já se raději věnuju rodině.“ Bohužel to často znamená, že tito lidé věnují minimum úsilí do zajištění základních potřeb svých dětí. Namísto smysluplné práce se spíš spoléhají na sociální dávky a systém. A kdo to celé platí? Ano, my, kteří se snaží a pracují.
Je smutné, že právě ti, kteří se na systém nejvíce spoléhají, ho svým chováním nejvíce zneužívají. Místo toho, aby se snažili zlepšit svou situaci a být pro své děti vzorem, předávají jim destruktivní vzorec chování, kdy je pohodlnější spoléhat na druhé než převzít odpovědnost.
Společnost, kde jsou úspěšní lidé odsuzováni a příživníci omlouváni, se nemůže nikam posunout. Je důležité zbavit se falešných předsudků o tom, že bohatství kazí charakter. Místo závisti by se měli inspirovat těmi, kteří se dokázali postavit na vlastní nohy a zajistit si lepší život. A přestat vydávat lenost za ctnost.
