Článek
Stálo mě to všechno. Hypotéku na třicet let, veškeré úspory i iluze. Ale říkala jsem si – konečně. Konečně budu bydlet mezi lidmi, kteří znají ticho, třídění odpadu a význam slova „soukromí“. V nové čtvrti, developerský projekt „pro náročné“. Znělo to krásně. Jenže realita? Jako by někdo elegantní obal naplnil salámem z diskontu.
Byt za 8 milionů. A před domem se griluje na levném oleji
Myslela jsem si, že vyšší cena rovná se vyšší standard. Že sousedé, kteří si mohou dovolit byty za osm, devět, deset milionů, budou mít nějakou úroveň. Kultura, tolerance, možná i trocha estetiky. Ale jak to vypadá?
Před domem čouhá gril na kolečkách, z něj se kouří jako z prasečáku. Děti ječí na celé kolo, pes sousedky z prvního patra nonstop štěká, a ten pán z přízemí věší na balkon děravé a seprané trenky. A ne, to není nadsázka. To je každodenní realita.
Luxusní developer. Balkónové horory included
Byla jsem tak naivní. Drahé materiály, skleněné zábradlí, dřevo na fasádě. Všechno krásné, než se do toho nastěhovali další lidé. Přesněji: tihle konkrétní lidé.
Nad mnou mladý pár, co si plete „volný večer“ s technopárty. Vedle mě matka, která věří, že výchova dětí probíhá křikem a dupáním. A pode mnou? Ten pán má evidentně potřebu sdílet s celým barákem své telefonáty. Včetně detailů o svém hemoroidu.
Úroveň není o penězích. A bohužel už ani o výchově
Myslela jsem si, že za tu cenu získám sousedy, co vědí, že se v neděli po 22. hodině netříská nádobím. Kteří pochopí, že společné prostory nejsou skladiště. A že balkon není místo, kde se kouří jedna cigareta za druhou.
Jenže ne. Za peníze si koupíte zdi. Ne sousedy. A čím víc lidí má peníze, tím víc zjistíte, že noblesa se už dávno vystěhovala. Zůstaly jen pozlacené kliky a plné koše odpadků.
Zlatá stará čtvrť.
Možná jsem měla zůstat tam, kde jsem byla. Kde lidé možná neměli 8 milionů na byt, ale znali pojem „sousedské soužití“. Kde se ráno zdravilo, večer ztišovalo, a děti se učily říkat „prosím“ a „děkuji“.
Dnes mám výhled na luxusní rezidenci. Ale slyším cinkání skleniček, řev dětí a smrad z cigaret. Možná to není smetánka. Možná je to jen kečup nalitý do zlaté vázy.
Příště si koupím dům. U lesa. Bez lidí.
Byt za 8,2 milionu byl pro mě škola života. Drahá. A bolestivá. Ale už vím: příště si nekupuju čtvrť. Nekupuju si zeď. Kupuju si klid. A ten žádný developer v ceníku nemá.
Protože styl bydlení není o ceně nemovitosti. Je o lidech. A ti si, bohužel, eleganci a styl koupit neumějí. Takže raději budu bydlet někde, kde dávají lišky dobrou noc a budu mít klid.
