Článek
Kdybych to nezažila na vlastní kůži, neuvěřila bych. Můj život je série tvrdé dřiny, odpírání si a boje o každý kousek jistoty. Můj bratr? Líný, rozmazlený flákač, kterému rodiče doslova naservírovali luxusní život na zlatém podnose. A když jsem se ozvala?
Zdeňkovo celoživotní umění – NIC nedělat
Zatímco já jsem už od školy makala, šetřila, plánovala a snažila se být soběstačná, Zdeněk? Nula, která životem jen tak proplouvala.
Každý jeho pokus o zodpovědnost skončil fiaskem. Studium? Nedošlo mu, že se bude muset učit. Práce? Buď moc náročná, nebo příliš nudná. Přítelkyně? Všechny ho časem prokoukly a zmizely.
Rodiče? Slepí, hluší, ochotní kdykoliv zamést každý jeho průšvih pod koberec.
A pak přišel moment, který mi změnil život.
„Kupujeme Zdeňkovi byt za 4 miliony!“
Seděla jsem u rodinného oběda a měla pocit, že mě raní mrtvice. Zdeněk dostane vlastní byt? Za co?!
Já? Mám hypotéku na 30 let, měsíc co měsíc utahuju opasek a pořád se snažím udržet nad vodou. A on? Dostane klíče od vlastního hnízdečka jen tak, protože prostě existuje?!
„Ale ty už svůj byt máš, ne?“ usmáli se rodiče, jako bych byla úplně natvrdlá. Jo, mám. Ale ne zadarmo!
To jsem ale ještě netušila to nejhorší.
Nejenže ho dostal, ale ještě ho budu splácet já!
Za pár týdnů jsem zjistila šokující pravdu. Rodiče na ten byt neměli! Půjčili si obří sumu, kterou ale nemají jak splácet. A tak přišla další perla:
„Dani, kdyby se s námi něco stalo, tak to převezmeš, že jo? Nechceme, aby Zdeněk přišel o střechu nad hlavou…“
Tohle byla ta chvíle, kdy mi definitivně došlo, že jsem celý život jen na vedlejší koleji.
Já jsem ta, co má zvládat všechno sama, bez pomoci, protože „se o sebe umí postarat.“ Zatímco milovaný synáček musí být doživotně hýčkán, protože jinak by se v tom zlém světě úplně ztratil.
Dost bylo blbosti!
Věděla jsem, že pokud tohle neukončím, už se z toho nikdy nevyhrabu. Takže jsem rodičům oznámila, že už jim rodinnou kasičku dělat nebudu. Když si pořídili věčné dítě, tak ať se o něj taky starají.
Odešla jsem, odřízla se a najednou se svět otočil.
- Rodiče, kteří se smáli mé „nezodpovědnosti“, teď sotva zvládají splácet své dluhy.
- Taťka v důchodu jezdí rozvážet jídlo.
- Máma si našla brigádu v obchodě, protože jinak by na Zdeňkovu „střechu nad hlavou“ nebylo.
- Zdeněk? Váleníčko v obýváku, party s kámoši, občas si najde brigádu, ale dlouho mu to nevydrží.
A já? Poprvé v životě necítím vztek. Jen obrovskou úlevu.
Co myslíte? Udělala jsem správně, nebo jsem jen necitelná mrcha?
