Článek
Roky jsem se snažila být ideální partnerkou. Přizpůsobivá, trpělivá, vstřícná. Typ holky, která radši ustoupí než aby vyvolávala konflikt, protože „vztah je přece o kompromisech“. Jenže ty kompromisy se začaly hromadit jednostranně – já jsem ustupovala, on si přidával. A čím víc jsem se snažila vycházet vstříc, tím víc to považoval za samozřejmost. Za normu. Za své právo.
Z prince se stala přítěž
Na začátku byl pozorný, galantní, citlivý. Uměl poslouchat, přinesl víno, objal, když mi bylo ouzko. Ale postupně se to vytrácelo. Ne naráz. Pomalu. Nenápadně. Přestával se ptát, jak mi je. Přestal se omlouvat, když dorazil pozdě. Přestal se mnou plánovat víkendy, protože měl „své věci“. A když jsem se ozvala, že mi to vadí, slyšela jsem věty jako: „Zase děláš scény.“ Nebo ještě líp: „Proč jsi tak vztahovačná?“
Jedna noc. Jeden konec.
Ten večer přišel opět pozdě. Opilý, páchnoucí pivem a arogantní jako vždycky, když mu přebývalo sebevědomí a chyběla odpovědnost. Stála jsem ve dveřích, ticho v bytě mi hučelo v uších a mně došlo, že čekám na omluvu, která nepřijde. Místo toho pronesl něco jako: „Zase děláš dusno? Jako bys nemohla být občas trochu normální.“
A v tu chvíli se to zlomilo. Všechno, co jsem roky polykala, všechno, co jsem přehlížela a potlačovala, se vyvalilo ven. Ale ne jako křik. Jako naprostý klid. Klid tak ostrý, že ho i on pochopil jako signál konce.
Sbohem a vezmi si svoje lži
Vyndala jsem mu z předsíně batoh, hodila mu na něj bundu a telefon, a s naprostým klidem jsem mu řekla, že tady dneska spát nebude. Že už tu nebude spát nikdy. A že může být rád, že odchází po svých.
Nechápal. Nejdřív se smál, pak se rozčiloval, pak mě začal prosit. Začal vytahovat staré vzpomínky, „dobré časy“, kdy jsme se smáli, plánovali, cestovali. Ale mě už tyhle vzpomínky netáhly zpátky. Byly totiž postavené na tom, co už dávno nebylo pravda.
Hodná holka je mrtvá. Ať žije ta, co se neztratila sama sobě
Přestala jsem být hodná holka. Přestala jsem hasit jeho problémy, přestala jsem být jeho terapeutka, služka i záchranná brzda v jednom. Přestala jsem mu dělat alibi pro jeho pohodlnost. Přestala jsem žít s někým, kdo neviděl mou hodnotu, jen moje možnosti.
Bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. A ano – uprostřed noci, s jeho batohem na rohožce a s absolutní jistotou, že tohle už nikdy nechci zažít.
Od té chvíle jsem sama. Ale poprvé po letech vím, že nejsem osamělá. Mám sebe. A to je víc, než jsem měla s ním.
