Článek
Přijdete na návštěvu a myslíte si, že proběhne normální odpoledne. Dáte si kávu, prohodíte pár vět, trochu smalltalku. Jenže pak to přijde. Nevinná poznámka, že dítě po obědě nespí nebo že nedáváte cukr do čaje nebo že manžel má radši jinou omáčku než tu její – a BUM. Oheň na střeše. Dusno jak při výslechu.
„To jako říkáš, že vařím špatně?!“
„Aha, takže moje rady už nejsou dost dobré!“
„Vy si asi myslíte, že všechno víte líp, co?!“
Královna pasivní agrese
Tchyně, která nesnese odpor, nevykřikuje. Ona trpí. Viditelně. Protočí oči. Zatváří se ublíženě. Mlčí. A celé odpoledne vás dusí svou přítomností jako navoněný granát. A pak doma volá synovi:
„Ona mě úplně ignorovala…“
„Ani jsem nemohla nic říct…“
„Já už tam jezdit nebudu, kazí atmosféru.“
Ne, milá paní. Já nekazím atmosféru. Jen jsem se odvážila mít vlastní názor. A v tom vašem království poslušnosti se to prostě nenosí.
Věci, kvůli kterým vyletí z kůže? Absolutní bizár
- Dítě nemá ponožky. (Je 28 stupňů.)
- Nedonesla jsem bábovku. (Nikdo ji nechtěl.)
- Řekla jsem, že jedem na dovolenou bez ní. (Sorry, není to zájezd pro tři generace.)
- Manžel jí zapomněl zavolat. (Byl v práci. Normálně. Celý den.)
Z každé prkotiny se stane drama. Z každé odlišnosti „útok“. A když mlčíte, jste drzá. Když mluvíte, jste konfliktní. A když si držíte hranice, jste největší hrozba od doby, co jí syn přinesl vaši fotku.
Tchyně chce poslušnou panenku, ne partnerku pro svého syna
Ona nechce, aby její syn měl ženu. Ona chce, aby měl kopii jí. Někoho, kdo se bude smát jejím vtipům, jíst její guláš, děkovat za každou radu a nikdy si nedovolí říct: „Díky, ale děláme to jinak.“
Jenomže já nejsem služka. A nejsem dítě. A nebudu vděčná za kritiku maskovanou za „dobře míněnou radu“.
Když se zlobí, ať se zlobí
Už se dávno netrápím tím, že se naštve. Protože se naštve tak jako tak. Mohla jsem se přetrhnout, mlčet, předstírat – stejně si něco našla. Takže už se nepřetvařuju. Nepřesvědčuju. Jen si držím odstup. A když zase začne pasivně agresivní rodeo kvůli tomu, že jsem nepřinesla domácí zavařeninu, zvednu se a jdu domů.
Protože vlastní nervy jsou víc než falešná soudržnost a láska.
