Článek
Seděla u stolu jako císařovna na penzi, ruce složené, pohled plný předstíraného soucitu, který si nikdo nežádal. A pak to přišlo. Ta její nevyžádaná perla moudrosti.
„Víš, já tě nechci nijak shazovat, ale… nemyslím si, že jsi pro něj dost dobrá.“
Polkla jsem smích. Protože kdybych se nezačala smát, tak jí asi povím, co si o jejím synáčkovi myslím já.
Dost dobrá pro koho? Pro chlapa, co neumí složit ručník?
Mluvíme o stejném člověku, který neví, jak se třídí prádlo, který považuje koupenou marmeládu za kulinářský výkon a který se mě jednou zeptal, jestli „pečivo se kazí i v ledničce“?
Tenhle chlap je její poklad. Její zlatíčko. Její chlapeček, který „má citlivou duši“ a „potřebuje ženu, co o něj pečuje“.
Ne. To co potřebuje, je konečně dospět.
Tchyně hledá ideální služku pro svého prince
Nechce snachu. Chce náhradu za sebe.
Někoho, kdo bude obdivovat, jak si umí plést ponožky. Kdo ho pochválí, když si zavře mikrovlnku. Kdo mu po večeři řekne: „Ty jsi fakt šikula, že jsi to všechno snědl.“
A já? Já jí to všechno kazím. Protože nefuním nadšením pokaždé, když její chlapeček vstane z gauče. Protože mu nevařím denně tříchodové jídlo a nemasíruju ego pokaždé, když odšroubuje víčko od kečupu.
Její zlatíčko má doma ženskou, co má vlastní hlavu. A to je problém
Nedělám divadlo. Nehroutím se, když mi neřekne „děkuju“. Neptám se na svolení, jestli si můžu ostříhat vlasy. Nejsem „ta správná holka do rodiny“, protože nelezu nikomu do zadku jen proto, že je o generaci starší.
A protože v sobě nemám tu magickou schopnost vypadat jako svatá Panna Marie pokaždé, když mě její synáček nechá tahat tašky samotnou, jsem automaticky nedostačující.
A co on? Mlčí. Jako vždycky
Stojí tam jak mezi dvěma granáty a doufá, že to vyřeší samo. Ale víš co? Nevyřeší.
Protože pokud má někdo odvahu, aby mi do očí řekl, že pro něj nejsem dost dobrá, měl by mít i odvahu na to, dostat odpověď.
Tak jsem jí ji dala.
Řekla jsem jí, že jestli si myslí, že její syn je dar z nebes, klidně si ho může vystavit na poličku vedle dalších zbytečností.
Já ale nechci manžela, který potřebuje druhou mámu. Nechci chlapa, kterému musím dvakrát týdně dokazovat, že jsem „dost dobrá“ pro jeho rodinu.
Chci vztah. Partnerství. Rovnocennost.
A pokud to znamená, že v očích jejího majestátu selhávám, tak hallelujah. Aspoň konečně něco dělám správně.
