Článek
Myslela jsem si, že mám vztah s dospělým chlapem. Ve skutečnosti chodím s třicetiletým dítětem, které potřebuje denní dávku „maminky“, aby byl spokojený. Ráno jí hlásí, že vstal. V poledne jí sděluje, co měl k obědu. Odpoledne probírají úplné nesmysly a večer si popřejí dobrou noc. Čtyřikrát denně. Každý den.
A když si dovolím naznačit, že je to trochu přes čáru? Jsem ta zlá, necitlivá, která mu chce „zakázat rodinu“ a závidí mu šťastné dětství a rodinu.
Vztah, nebo mateřská školka?
Víte, co je na tom nejhorší? Že už si ani nepřipadám jako jeho přítelkyně. Spíš jako vetřelec do jejich dokonalého vztahu „maminka a její chlapeček“. Nemám problém s tím, když má někdo blízký vztah s rodiči. Ale sakra, není normální, aby si dospělý chlap volal se svou matkou častěji než se svou partnerkou!
Opravdu mě má rád? Nebo jsem tady jen proto, že se maminka už necítí na to, aby mu ještě prala ponožky?
Partnerství, nebo adopce?
Kdyby šlo jen o telefonáty. Jenže ona má potřebu i komentovat to, jak vedu domácnost, co máme v lednici a jestli „se o něj dobře starám“. Jakmile s ní netráví dost času, tak začne fňukat, že se na ni „vykašlal“. A kdo je pak na vině? No, samozřejmě já.
Jestli to takhle půjde dál, navrhnu mu, ať se k ní rovnou vrátí a já si adoptuju někoho, kdo umí žít bez pupeční šňůry nebo psa.
Mamánek, nebo normální vztah?
Tohle není „milující rodinný vztah“. Tohle je patologická závislost. A já mám jen dvě možnosti: buď se smířit s tím, že jsem až na druhém místě, nebo mu sbalit kufry a poslat ho zpátky k mamince. Protože pokud si třicetiletý chlap bez své mámy nepřipraví ani oběd, co bude dál? Bude se jí ptát, kdy máme mít děti? Jakou máme koupit sedačku? A co když řekne, že se jí nelíbím?
Simona se ptá, co si o tom myslíte. Je hysterka, nebo prostě jen rozumně odmítá být další ženskou, co se o něj stará?
