Matka využila mé nepřítomnosti a zavolala mi domů úklidovu službu

Důvěra v rodině je základ a její zrazení se napravuje jen velmi těžko. Své o tom ví i Karla, která věřila svojí matce a ta její důvěru zneužila, ponížila ji a ještě překročila veškeré hranice. Ale možná to mohla Karal tušit, její matka byla vždy tak trochu zvláštní.

Začalo to už, když byla Kája ještě malá. Z dětství si ze všeho nejvíc pamatuje na úzkostné dodržování pořádku. Nikde nesměl být žádný nepořádek. Hračky se musely pečlivě uklízet na místo, jinak zmizely. Hrnečky se odkládaly vždy na kuchyňkou linku a nikdy nesměly zůstat na stole. Každý den se luxovalo, vytíralo se ob den a okna musela být křišťálově čistá i kdyby byly ty největší mrazy. Běda, když se na nich objevil třeba jen obtisknutý dětský prstík. To bylo zle a Karlina uštvaná matka po příchodu z práce až do noci lítala po domě s hadrem, aby se ráno probudila do dokonale čistého a sterilního domova a večer mohla začít nanovo. Karla to nenáviděla. Jejich domov ze všeho nejvíce připomínal čekárnu u lékaře. Na oknech nebyly závěsy, protože se na nich usazuje prach, na stěnách ze stejného důvodu nebyly obrazy a na poličkách chyběly jakékoliv dekorace. Domov byl pro ni neútulné místo, plné stresu z matčiných hysterických výbuchů, kdyby třeba zapomněla ráno ve spěchu na stole hrneček. Jakmile mohla, z domu se odstěhovala a žila raději na kolejích a posléze v podnájmu.

Ve svém vlastním domě měla Karla vše, po čem jako dítě toužila. Bylo to útulné místo, které odráželo to, co měla ráda. Na stěnách jí visely obrazy, které si pořídila na cestách, na poličkách byly fotek lidí, které měla ráda a sem tam se objevila i nějaká zajímavá svíčka. Na oknech visely závěsy, ve stejné barvě jako měly polštářky na sedačce a občas se dalo narazit na náhodně odložené věci, které ukazovaly, že v bytě někdo skutečně žije. Pokoje byly vkusně vymalované a Kájini přátelé její domov zbožňovali a velmi rádi se u ní scházeli. Naopak Karlina matka se z něj mohla zbláznit. Čas a vzdálenost sice jejich vztahy zlepšily, ale kdykoliv Karlu její matka navštívila, začala u ní nenápadně uklízet. Nesnesla pohled na pár kousků nádobí na kuchyňské lince, které Karla neumyla okamžitě po tom, co dojedla. Významně se po Karle dívala, když přejela prstem po rámu obrazu a na prstě jí zůstalo trochu prachu a když si jednou sedla na pohovku na rozečtenou knihu málem jí vyskočily oči z důlků. „Knihy přece patří do knihovny!“

Poslední kapka přišla zcela nenápadně. Karla měla odjet na třídenní služebku ve stejný termín jako se k ní měl zastavit truhlář na přeměření prostor pro skříně na míru. Uháněla ho několik týdnů a nechtěla o termín přijít. Bála, aby se nábytku vůbec dočkala. Poprosila proto matku, jestli by k ní nezajela a nepočkala až truhlář změří, co potřebuje. Nechala jí klíče a odjela. Osudová chyba. Už druhý den jí matka volala, že návštěva truhláře v pořádku proběhla a ona, že má pro Káju obrovské překvapení. Karla byla překvapená, že její obvykle chladná matka takřka nadskakuje nadšením a byla dost zvědavá, co to bude.

Matka trvala na tom, že se s Kájou sejde v jejím bytě a tak Karla po návratu se služební cesty namířila rovnou domů. Sotva zazvonila otevřela jí se širokým úsměvem matka a zvala jí dál. „Mám pro tebe obrovské překvapení, uvidíš, jak se ti teď bude doma žít dobře, když tu budeš mít pořádek a čisto.“ V Karle zatrnulo a vešla. Myslela si, že je to zlý sen. Celý její byt byl vzhůru nohama. Rozečtené knihy, které po bytě měla byly všechny zavřené a vyrovnané na poličce. Papíry, plné návrhu na kterém pracovala ze stolu zmizely a byly úhledně srovnané v šufleti. Kořenky v kuchyni byly zpřeházené a seřazené podle abecedy, v zásuvkách se objevily pořadače, knihovna byla přerovnaná podle barev, závěsy z oken zmizely, stejně jako polštáře ze sedaček a obrazy ze zdí. Její útulný byt se změnil na dokonale sterilní holobyt, kde se ve vzduchu vznášela jen vůně dezinfekce a leštěnky na nábytek. Zatímco matka nadšeně vykládala o úklidové službě, kterou se jí takhle narychlo podařilo sehnat, Karla procházela svým zdevastovaným domovem a hromadil se v ní vztek.

Věděla, že to matka myslela dobře, ale na druhou stranu její matka moc dobře věděla, jak strašně Karla nesnášela dům, kde vyrostla a jak moc se jí tohle sterilní prostředí hnusí. Jak jí mohla chtít udělat radost, když absolutně nerespektovala její přání, životní styl, vkus a jakékoliv právo na to, žít si tak, jak chce ona? Nakonec nevydržela a vybuchla. Příšerně matce vynadala a z bytu ji vyhodila. Trvalo jí několik týdnů, než dala byt do pořádku, znovu ho zabydlela a dohledala po bazerech alespoň obrazy, které její matka rozprodala, aby z peněz zaplatila uklízecí firmu. Polštářky a závěsy musela sehnat nové, ty staré skončily v popelnici.

Časem její vztek na matku polevil. Je přesvědčená, že v matčině případě se už zřejmě jedná o nějakou psychickou poruchu. Tímhle stylem to však dál nejde. Její matka stárne a věčná honba za dokonale čistou a pořádnou domácností ji vyčerpává a v případě lezení po štaflích, aby několikrát týdně utřela dokonale čisté lustry se už stává vyloženě nebezpečnou. Proto se Karla rozhodla, že matce odpustí, ale jen pod podmínkou, že navštíví nějakého odborníka a svou posedlost s ním probere.

Co byste na Karlině místě dělali vy?