Kolik peněz důchodci vlastně chtějí? Neživí děti, žijí ve vlastním, tak za co chtějí utrácet?

Řekněme si to bez obalu.

Neživí děti. Hypotéku mají často splacenou. Obvykle bydlí ve vlastním. Do práce už nechodí. Tak za co vlastně chtějí utrácet víc a víc peněz?

Tohle je otázka, kterou si potichu pokládá spousta lidí. Jen málokdo ji ale vysloví nahlas. Protože jakmile otevřete téma důchodů, jste buď necitlivý cynik nebo bezedná kasička.

Jenže realita je často složitější.

Mladší generace vidí často tenhle obrázek: babička v paneláku, vlastní byt, televize, procházky, žádné školné, žádné kroužky, žádná hypotéka.

A vedle toho třicátníci: nájem, děti, školka, inflace, splátky, stres. A k tomu slyší, že důchody se musí zase zvýšit.

Logická otázka zní: kde je hranice?

Jenže tahle představa je jen část pravdy.

Důchodce není jen člověk, který „čeká na konec“. Je to někdo, kdo chce žít. Cestovat. Zajít si na oběd. Koupit vnoučeti dárek. Zaplatit si lepší lékařskou péči. Opravit střechu na domě, který sice „má vlastní“, ale je třicet let starý.

A hlavně, nechce být závislý na dětech.

To, že někdo nemá hypotéku, ještě neznamená, že nemá výdaje. Energie, léky, služby, opravy. A ty u starších lidí často rostou rychleji než u mladých.

Skutečná otázka nezní „kolik chtějí“, ale „kolik systém unese“.

Máme stárnoucí populaci. Méně pracujících, více důchodců. A politickou soutěž o to, kdo přihodí víc. Z důchodů se stal politický jackpot.

A to je nebezpečné.

Protože když se začne společnost hádat o to, kdo si „zaslouží víc“, začíná tichá válka generací.

Ano, existují senioři, kteří žijí velmi skromně. A existují i tací, kteří mají naspořeno víc než průměrná mladá rodina.

Stejně jako existují mladí, kteří sotva vyjdou, i mladí, kteří si vydělají víc než jejich rodiče kdy měli.

Zobecňování je pohodlné. Realita je nepříjemná.

Možná nechtějí víc, než je důstojnost.

Ne luxus. Ne přepych. Ale jistotu, že když celý život pracovali, nebudou ve stáří počítat každou korunu.

Otázka ale zůstává: dokážeme to financovat bez toho, aby se mladší generace cítila zadlužená budoucností?

To je debata, kterou musíme vést. Tvrdě. Bez nálepek. Bez pohrdání. Bez falešné romantiky.

Protože pokud z toho uděláme boj „mladí vs. staří“, prohrajeme všichni.