Článek
Byla jsem v očekávání. Ne proto, že bych si snad představovala zlatý řetízek jako předkrm a zásnuby jako dezert. Ale proto, že když muž pozve ženu na oběd, použije slovo „zvu tě“ a sám vybere podnik, většina normálních lidí to chápe jako: platím. On to očividně chápal jako: užijeme si, ale ty si to pak rozpočítej.
Seděli jsme tam přes hodinu. Smál se, vykládal historky, chvástal se podnikáním a fotkami z Itálie. Když jsem zlehka nadhodila, že na podobná místa běžně nechodím, usmál se a řekl:
„Však dneska jsi tu se mnou, tak si dej, na co máš chuť.“
Tak jsem si dala. Nechci říkat, že jsem si objednala kaviár a šampaňské – byl to obyčejný oběd, žádná rozmařilost, ale dovolila jsem si uvolnit se a důvěřovat.
A pak přišel účet. A ticho.
Položila to servírka s decentním „Mohu přinést dohromady?“ a on mávl rukou:
„Ne, prosím, každý zvlášť.“
Ani se na mě nepodíval. Jen zíral na telefon, jako by tím mohl zmizet. V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem seděla, ztuhlá studem a vztekem, a snažila se pochopit, co se právě stalo.
Hrdinka nebo hlupačka?
Měla jsem mu to tam hodit zpátky. Měla jsem mu říct, že chlapi jako on jsou důvod, proč ženy přestávají věřit v galantnost. Ale místo toho jsem zaplatila za sebe a odešla. Bez výbuchu. Bez dramatu. Jen s pocitem, že jsem mu právě poskytla luxusní doprovod, za který si sama zacvakám účet.
A víte, co řekl, když jsme vyšli ven?
„Hele, tohle bylo fajn, klidně si to někdy zopakujem.“
Myslím, že jsem se zasmála. Ne proto, že by to bylo vtipné. Ale protože mě rozesmála ta neuvěřitelná kombinace sebestřednosti a totálního odtržení od reality.
Když tě muž zve, ale vlastně tě jen využívá
Nebylo to o penězích. Fakt ne. Šlo o signál. O to, jak se člověk chová v rozhodující chvíli. O to, jestli má koule říct: „Hele, nemám na to,“ nebo jestli bude hrát mrtvého brouka a nechá ženu, ať se ztrapní.
A víte co? Tohle není první ani poslední „pozvánka“, která končí u rozpočítaného účtu. Jen málokterá ale takhle smrdí pokrytectvím.
Nehledám sponzora. Hledám chlapa
Tohle není výkřik zlatokopky. To je zkušenost ženy, která ví, jak vypadá respekt. Když mě pozveš, tak mě zveš. Když se dohodneme na půl, tak je to fér. Ale když přehraješ vlastní sliby a tváříš se, že jsme si „nic nedomluvili“, pak nejsi muž. Jsi trapák.
