Článek
Každý druhý finanční rádce na mě křičí z Instagramu: „Odkládejte si deset procent! Investujte do fondů! Myslete na budoucnost!“ No jasně. Až se jednou potáhnu s chodítkem a budu jíst konzervy za třicet korun denně, budu si v duchu gratulovat, že jsem si v roce 2025 nekoupila tu nádhernou koženou kabelku.
Jenže víte co? Já si ji koupila. A víte proč? Protože je krásná. Protože mi dělá radost. A protože nejsem dojná kráva budoucnosti, která si má všechno odříkat jen proto, aby pak živořila s milodary od státu a čekala, jestli jí vyjde na vitamín D.
Důchod jako hrozba? Díky, nechci
Celé to šílenství kolem „spořte si, investujte, myslete dopředu“ je založené na jedné velké lži:
Že když si teď odřekneš všechno hezké, jednou ti za to život poděkuje.
Houby.
Život nepoděkuje. Život není fér a nestará se, kolik jsi naspořila. Stačí jedna nemoc, rozvod, změna zákona nebo inflace a všechno to „rozumné šetření“vyletí komínem.
Místo radosti máme mít „dobrou finanční disciplínu“?
Mám si vážně místo parfému kupovat ETF? Místo výletu do Milána cpát peníze do třetího pilíře? A pak se celý život dívat, jak si jiní užívají – a já si šetřím?
Ne, děkuju.
Kabelka za dvacet tisíc není rozmařilost. Je to manifest. Je to můj způsob, jak říct: já žiju teď. Ne v 68.
Ať si mě klidně finanční experti vyvěsí jako odstrašující případ. Ale až oni budou ležet ve své sterilní garsonce obklopeni výpisy z fondů, já si budu pamatovat, jak nádherně jsem vypadala na večeři v Římě – právě s tou kabelkou.
Jo, může to znít sobecky
Celý život nás učí myslet na druhé, na děti, na stát, na zajištěnou budoucnost. Ale kdo kdy myslel na naše dnešní já?
Na to unavené, které chce prostě jen něco krásného. Něco, co není praktické, ale dává smysl srdci.
Já už nechci všechno počítat. Nechci si v peněžence vážit každé stokoruny víc než vlastní radosti.
Až budu stará? Budu možná bez peněz. Ale ne bez vzpomínek
Ať klidně skončím bez milionu na účtu. Ale ať mám aspoň tu kabelku, ten výlet, ten večer, kdy jsem se cítila krásná.
Protože mi někdo lhal. Řekl mi, že radost si musím zasloužit.
Ale já ji nechci vydřít. Já ji chci žít.
Důchod není důvod, proč nežít teď
Možná jednou budu sedět na lavičce a počítat drobné. Ale aspoň nebudu litovat, že jsem si v třiceti nedopřála to, co jsem chtěla.
Až ten čas přijde, snad budu mít kolem sebe lidi. Lásku. Příběhy. A možná i tu kabelku – ošoupanou, ale pořád krásnou.
A až se mě někdo zeptá, proč jsem si ji tehdy koupila, usměju se a řeknu: „Protože jsem žila.“
