Článek
Sedím ve frontě na poště a poslouchám. Paní před sebou má důchodový výměr a komentuje ho s kamarádkou tak hlasitě, že slyší i v trafice naproti: „No jo, Maruško, teď mi to konečně zvedli. Už mám přes dvacet. Ale stejně to nestačí, všechno je drahý.“ Otočím oči v sloup. Dvacet tisíc čistého a nestačí? Já dělám osm hodin denně a domů si nosím osmnáct. Čistého.
Ano, dneska už není nic jako dřív. A právě to je ten problém. Starší generace pořád žije v iluzi, že my mladší máme všechno zadarmo – hypotéku, školu, práci z domova, možnost objednat si oběd přes appku. Jenže nevidí, že zároveň živíme stát, který se rozhodl rozhazovat tam, kde se to nejvíc hodí do volebních slibů.
Stát se ohýbá před staršími voliči
Každý rok valorizace. Každý rok další a další miliardy na úkor aktivních lidí, kteří tenhle stát táhnou. Prý aby „měli na jídlo, léky a slušný život.“ Chápu. Ale kdo zajistí slušný život těm, kteří dnes dřou za pár kaček a důchod jim v budoucnu nezbyde ani na rohlík? Když slyším, kolik bere moje máma v důchodu – přičemž celý život pracovala jako účetní – a srovnám to se svou výplatní páskou, chce se mi křičet.
Možná bych si taky měla stoupnout do fronty na sociálku, koupit si los a stěžovat si na to, jak mě nikdo nechápe. Třeba bych konečně dostala víc než za svou práci.
Nevděk vládne světem? Ne, jen pohodlí
A ne, tohle není výkřik do tmy, že staří lidé nemají mít nic. Jen nechci, aby se z nich dělali chudáčci, kteří živoří, zatímco v Kauflandu tlačí vozíky narvané uzeninami, a odpoledne to prokládají vínkem a diskuzemi o tom, jak se máme my „mladí“ skvěle. Fakt nevím, kde berou ty informace, ale naše účty, daně, stresy, vyhoření a hypotéky do smrti jim asi nikdo neukazuje.
Navíc, když si dovolíme nedejbože navrhnout, že by mohli přispět – třeba na domácnost, kde žijí se svými dětmi a vnoučaty – spustí se peklo. „My jsme si všechno vydřeli! Vy si dnes jen klikáte myší!“ Jasně, babi, protože vy jste v důchodu a já makám na dvě směny, abych pokryla účty.
Solidarita je mrtvá. Zabil ji kalkul
Kdy přesně se z nás stali rukojmí vlastních rodičů a prarodičů? Kdy jsme začali brát za normu, že ti, kdo nepracují, si žijí lépe než ti, kdo se každý den dřou? Nechci být cynická, ale dnešní důchodce už není ta babička s šátkem, co si dává suchý chleba a šetří na zubaře. Dnešní důchodce má často smartphone, několikrát týdně oběd v restauraci, jezdí do termálů a doma mu běží televize. Ale pořád to prý „nejde utáhnout.“
Zatímco stát dává, my ztrácíme nervy, peníze a víru, že se to někdy otočí.
