Článek
No nic, tak když nemáš čas, tak počítej s tím, že barák půjde ségře.“
Tak zněla poslední zpráva od mojí mámy. Bez smajlíku, bez konce, jen chladná věta, která ve mně zanechala větší pachuť než jakýkoliv konflikt.
Já? Ta, co dře od rána do večera. Ta, co si musí odkládat na zubní ošetření, protože jí zaměstnavatel nedá ani den volna navíc. Ta, která rodiče miluje, ale už prostě nedává jejich neustálé pasivně-agresivní výčitky, proč „nemůže přijet aspoň na víkend“.
Návštěvy podle scénáře „jsme chudáci a ty jsi nevděčná“
Pokaždé, když jsem přijela, to byl výslech. Proč nemám chlapa. Proč nemám dítě. Proč pořád makám a nemám čas „se zastavit a žít“. Proč nepřespím. Proč odjíždím brzo.
Z návštěv se staly terapie, ale pro ně. A tresty pro mě. Protože, když jsem chtěla mluvit o sobě, dočkala jsem se jen srovnávání. Se sestrou. S dětstvím. S tím, co bylo. Nikdy s tím, co žiju teď.
Dědictví jako páka? Děkuju, nechci
Jsem jejich dcera, ne investice. A přesto, jakmile se něco nelíbí, přijde to: „No, víš, dědictví není samozřejmost.“
Jak ubohý argument. Jako bych si musela kupovat jejich přízeň. Jako bych musela sedět u nich na gauči každé úterý večer, abych si zasloužila něco z jejich peněz.
Když někdo používá dědictví jako výhrůžku, ztrácí právo na morální převahu. To není láska. To je obchod. A ten já odmítám uzavřít.
Vydírání není důkaz vděku
Celý život jsem poslouchala, jak důležité je být slušná. Být rodinný typ. Mít pochopení. Ale víte co? Když někomu nevycházím vstříc, protože nestíhám žít ani vlastní život, a jeho odpovědí je výhružka, tak je něco hodně špatně.
A ne, není to „jen emocionální zkrat“. Je to dlouhodobý způsob, jak si mě chtějí udržet u nohy. Slibem budoucí odměny. Jako psa na vodítku.
Rodiče nejsou bohové. A děti nejsou otroci
Chci žít život, ve kterém nebudu muset přehrávat divadlo vděčné dcery pokaždé, když nemám energii. Nechci být ta, která si odmaká měsíc a pak má ještě výčitky, že neodjela 100 km s domácím koláčem v tašce.
A pokud mě kvůli tomu vydědí? Tak ať. Protože radši budu mít klid než dům, který mi každý večer připomene, že jsem si ho musela „zasloužit“.
