Článek
Když jsem jí to řekla, zamrkala jako by právě slyšela, že se chci stát dealerem drog nebo že jsem přišla o hlas. Nevěřila vlastním uším. A pak to přišlo. Ta věta, která mě rozžhavila doběla: „To si ještě rozmyslíš, zlato. Takové blbosti.“
Blbosti?
Že si nechci nechat roztrhat tělo, obětovat roky kariéry a zdraví kvůli někomu, kdo možná jednou přijde s tím, že mě nenávidí, protože jsem mu nedala tu správnou svačinu?
Že si nechci odepřít spánek, peníze, ticho ani svobodu?
Jo, tohle všechno je podle ní jen „blbost“. Protože co by si o nás lidi pomysleli, že jo? Vždyť žena, co nechce dítě, je podezřelá. Sebestředná. Možná nemocná. Určitě ale není normální. A tchyně to ví nejlíp, protože porodila tři a přežila jen díky Lexaurinu a vágnímu pocitu, že „to tak prostě má být“.
Nechci. A nebudu se za to omlouvat.
Jsem zdravá. Mám partnera a miluju svůj klid. Ale nemiluju děti. Nechci s nimi trávit dny. Nechci být jejich vše. Nechci sedět na pískovišti, řešit očkování, nosit těhotenské legíny a poslouchat cizí rady o tom, co „bych už měla cítit“.
Ale to je moc těžké pochopit, že? Protože žena je tady od toho, aby dávala. Tělo, mléko, spánek, nervy. A pokud nedává? Je divná. Nedozrálá. Neúplná.
A tak mě tchyně škrtla ze seznamu „nadějných budoucích matek“. Na rodinných oslavách se na mě dívá, jako bych byla pes, který se počůral do obýváku. A občas utrousí něco ve stylu: „Uvidíme, co budeš říkat za pár let, až tě přejde to kariérní mámení.“
Nečekám pochopení. Ale čekám respekt.
Neprosím o svolení. Nečekám, že mě budou objímat s tím, jak jsem statečná. Ale pokud vám vadí, že si žena zvolí vlastní cestu, tak to je váš problém. Ne její.
Tchyně mi může šeptat, že až budu stará, nebude se o mě mít kdo postarat. Jako by děti byly investice s návratností. Jenže já nechci „pečovatele“. Já chci život, který mi bude stát za to, i když mi nikdo nenakreslí obrázek s nápisem „mám tě ráda, mami“.
Jsem celá, i když nikoho neporodím
Jsem žena. I bez mateřství. I bez kočárku, plodových vod, dětské postýlky. Moje hodnota není v děloze, ale v hlavě a v tom, co se mi chce – a co ne.
Třeba si to jednou fakt rozmyslím. Ale ne proto, že bych musela. Jen kdybych jednou chtěla.
Ale mezi námi – čím víc mi někdo říká, co bych měla, tím víc si říkám:
Díky, nechci. A tchyně ať si políbí… no, víte co.
