Ne, do tří let doma na mateřské fakt nezůstanu. Dítě jesle zvládne

Tři roky doma. Tři roky žít mezi plínami, příkrmy, hračkami a nevyspáním. Tři roky být k dispozici 24/7 jako chůva, kuchařka, animátorka a zdravotní sestra v jednom.
A pak slyším, že je to normální. Že to tak přece dělají „správné mámy“.
Jenže já nejsem ochotná obětovat sama sebe na oltář národního ideálu ženy, co všechno zvládne, ale nezvládne se přiznat, že už má plné zuby toho „zázraku mateřství“.

Ne, opravdu nepotřebuju být tři roky v izolaci. Opravdu se necítím jako lepší matka, když dítěti vymýšlím denní program jako terapeut v Montessori centru. A ne, nebudu se omlouvat za to, že chci zpátky mezi lidi, mezi práci, mezi výzvy.

Dítě je důležité. Ale já taky.
A přiznám se bez ostychu: moje dítě zvládne jesle. Zvládne kolektiv. Zvládne, že máma není nonstop v dosahu. A víte proč?
Protože život není permanentní kojenecký pokoj.

Není slabost přiznat, že ti nestačí svět mezi lednicí a noční lampičkou.
Slabost je mlčet, zatímco ti uvnitř umírají poslední zbytky tvé identity.
Nejsem stvořená k tomu, abych tři roky nonstop sloužila. A nedělá mě to horší.
Dělá mě to pravdivou.
Chci pracovat. Chci tvořit. Chci být součástí světa. A moje dítě to zvládne, protože bude mít mámu, co je psychicky v pořádku a ne dusící se v tichém zoufalství.

„A nebude mu chybět ta blízkost?“
„A není to moc brzo?“
„Já byla doma do čtyř let a podívej, jak je ze mě skvělá matka.“
Jo, podívám. A vidím ženu, která se rozpadla, jen to neřekla nahlas.
Vidím ženu, která se tváří, že to tak chtěla, ale hluboko uvnitř už dávno ví, že si přestala patřit.
Já tohle nechci. A nebudu se tvářit, že jo.

Mateřství není jediná role, kterou mám. A neměla by být jediná, kterou mi svět dovolí žít.
Miluju své dítě. Ale stejně tak miluju svou práci, své myšlenky, své nápady, svou svobodu.
A když se rozhodnu, že po roce půjdu zpět, není to sobectví.
Je to záchrana.
Pro mě. I pro něj.