Článek
Měla jsem ji ráda. Vážně. Byla moje krev, moje dětství, moje jistota. Vždycky říkala: „Ten byt jednou bude tvůj, zlatíčko.“ A já jí věřila. Pomáhala jsem, běhala do lékárny, opravovala garnýže, tahala nákupy, poslouchala stesky na život, bolest kloubů a reklamy v televizi.
A pak umřela. A její byt? Jeho klíče teď drží někdo úplně cizí. Chlap, kterého jsem viděla dvakrát v životě a který se k ní přilepil jako klíště v posledních pár měsících. Říkal jí „babi“, i když žádné příbuzenské pouto neměli. Ale zjevně mu stačilo pár návštěv, trocha šarmu, pár řečiček a babička udělala co? Přepsala na něj všechno. Včetně toho bytu. Toho, co měl být můj.
„Bude to tvoje, až já tady nebudu“
Tohle mi opakovala celé roky. Když jsem byla malá a jezdila za ní na víkendy. Když jsem byla dospívající puberťačka a pomáhala jí s telefonem. I když jsem si našla práci a bylo toho míň, pořád mi to říkala. Jasně, nikdy to nebylo na papíře. Ale slovo babičky přece něco znamená, ne?
Evidentně ne.
Cizí týpek na koni
Ten chlápek – říkejme mu třeba Mirek – se zjevil zčistajasna. „Kamarád z domova důchodců,“ tvrdila babička. Prý jí nosí knížky, povídají si, je hodný. Hodný? Spíš hladový. Na majetek. Vždycky přišel, když jsem odcházela. Na všech fotkách z posledních Vánoc byl on, ne já. A když jsem to zmínila? „Ale no tak, nebuď žárlivá, vždyť jsi moje jediná vnučka.“
Jo. Jistě. Tolik k tomu „jediná“.
Poslední vůle? Spíš poslední podraz
Když přišel notář, čekala jsem, že aspoň část mi připadne. Kousek. Pár vzpomínek. Ale ne. Celý byt – v centru, poctivě udržovaný, bez hypotéky – připadl Mirkovi. Bez jediné podmínky. Já jsem tam zmíněná nebyla vůbec. Ani lžička. Ani utěrka. Ani ten zatracený květináč, co jsem jí přinesla na narozeniny.
Když jsem se zeptala proč? Ticho. Papír nic nevysvětlil. A babička už taky ne.
Láska na dálkové ovládání
Myslím, že Mirek měl plán. Že v tom byl kalkul. Věděl, že stačí trocha pozornosti, pár úsměvů a starý člověk, který se bojí samoty, se otevře jako trezor. A že když bude dost trpělivý, bude odměněn.
A byl. Pěkně tučně.
A já? Já jsem za blbku. Dala jsem roky péče, stovky hodin času, nekonečné rozhovory a kilometry odvozu k doktorům – a dostala jsem… lekci. Tvrdou. Bolí to? Pekelně. Ale hlavně mě to zvedlo ze židle.
Když vás vlastní rodina kopne do zad
Protože tohle není jen o mě. Tohle se děje víc lidem, než si přiznáme. Starší generace sedí na nemovitostech, majetcích, pozemcích… a místo aby je přenechali těm, kdo se o ně starali, rozdávají je pochybným známostem z posledních let. A pak se divíme, že jsou dědická řízení peklo. Že se rodiny rozkládají. Že se sourozenci nesnášejí. Že vnoučata pálí fotky.
Zrada bolí.
Takže tady to máte. Můj babiččin byt má dnes někdo cizí. Já mám akorát spoustu otázek, žádné odpovědi a jednu hořkou pravdu: sliby v rodině nejsou závazek. Jsou to plané řeči. A pokud nejsou na papíře, radši s nimi nepočítejte.
Děkuji Simoně za příběh.
