Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že by peníze mohly změnit lidi tak rychle. Že dokážou z minuty na minutu přepsat vztahy, které trvaly celý život. Ale pak mi babička odkázala 300 000 korun – a moje rodina se mnou přestala mluvit.
„Tohle ti nikdy neodpustíme!“
Den, kdy jsem přišla k notáři, si budu pamatovat navždy. Čekala jsem jen formality, rozdělení dědictví mezi všechny… Ale když jsem slyšela babiččino poslední přání, doslova mi zatrnulo. Odkázala mi všechno.
Odešla jsem s třesoucíma rukama a v hlavě mi běželo milion myšlenek. Babička mi vždycky říkala, že si její peníze nemám nechat vzít, že se starám nejvíc, že jsem jí byla nejblíž. Ale i tak jsem měla výčitky. Co na to řekne rodina? Tou otázkou jsem se nemusela trápit dlouho, telefon začal zvonit už cestou domů. První byla teta. Křičela tak, že jsem musela mobil oddálit od ucha.
„To přece nemůžeš myslet vážně! My jsme taky rodina!“
„Co jsi jí napovídala? Takhle se dědictví nerozděluje!“
„Jestli máš v sobě aspoň trochu slušnosti, tak se rozdělíš.“
A pak to začalo.
Vyčítavé zprávy, pasivně agresivní komentáře na Facebooku, tichá ignorace na rodinných setkáních. Najednou jsem nebyla součástí rodiny. Byla jsem ta, co „okradla“ ostatní.
Zradila jsem? Nebo zradili oni?
Nejdřív jsem se bránila. Vždyť jsem neudělala nic špatného, jen jsem se starala o babičku, když jim se to nehodilo. Byla jsem s ní, když ostatní měli „moc práce“ nebo „svůj život“. Já poslouchala její příběhy, jezdila jí na nákupy, držela ji za ruku, když se bála, že už to nezvládne.
Kde byli oni?
Nikdo neměl čas, když potřebovala pomoct. Nikdo si na ni nevzpomněl na narozeniny, jen já. Když jsem říkala, že je jí smutno, všichni mávli rukou. „To víš, staří lidi.“ Ale teď? Teď mají spoustu času – na hádky, na výčitky, na to, aby mě obvinili, že jsem se „obohatila na úkor rodiny“.
Jenže… Šlo jim někdy vůbec o babičku? Nebo šlo celou dobu jen o peníze?
A když jsem řekla, že se dělit nebudu? Byl konec.
Z rodiny mě vymazali rychleji, než bych řekla „dědictví“
Od té doby – nic. Žádné telefonáty. Žádné pozvánky. Jako kdybych snad umřela já, ne babička.
Na Vánoce mi popřála jen máma. Ostatní? Nic. Žádná SMS. Žádné „Jak se máš?“. Byla jsem vyřízená. Vymazaná, protože jsem odmítla rozdělit peníze, které patřily mně, mezi ostatní. Možná je to tak ale lepší. Protože pokud moje hodnota pro ně byla tři sta tisíc, pak tihle lidé nestáli za nic a já si konečně uvědomila, že rodina není o krvi. Rodina jsou ti, kteří vás nezradí kvůli pár tisícům na účtu.
Děkuji Pavlíně za příběh.
