Hlavní obsah

Prodavačka mě odmítla obsloužit. Prý mám jít na samoobslužnou pokladnu, jenže mně je 70 let.

Foto: Open AI / DALL-E

Ilustrační obrázek

Doby, kdy se starším lidem projevovala úcta, jsou pryč. Místo úsměvu a pomoci se dnes dočkají jen otráveného pohledu a ukázání směru k samoobsluze. A co na tom, že jim je sedmdesát a s moderní technikou si prostě neví rady.

Článek

Když jsem stála ve frontě s nákupem, držela jsem v jedné ruce hůl a ve druhé košík, ani mě nenapadlo, že se za pár minut budu cítit jako nějaká obtížná přítěž. Slečna za pokladnou si mě změřila pohledem a bez jediného slova mě poslala k samoobslužné pokladně. Doslova mi řekla: „Tady to bude rychlejší, děkuju.“

Ne, nebyla slušná. Ne, nebyla ochotná. Jen jsem zjevně překážela v jejím tempu. A co na tom, že nevím, kam se co pípá, jak se platí kartou a kde si vezmu účtenku?

Rychlost nade vše. I nad lidskost

Dnes se všechno měří rychlostí. Kolik lidí zvládne pokladní odbavit za hodinu. Kolik sekund trvá platba. Ale co se vytratilo? Lidskost. Trpělivost. Úcta k těm, kteří tady byli dřív, než se vůbec samoobslužné pokladny vymyslely.

Říká se, že starší generace má být vděčná, že vůbec může do obchodu. Jenže my jsme vybudovali svět, který teď běží bez nás. A když chceme pomoc, jsme za břemeno.

Vlastní důstojnost vs. systém, který nás přehlíží

Nemám problém si přiznat, že technika jde dopředu. Ale když mi je 70 let, mám právo na to, aby mě obsloužil člověk. Ne terminál. Ne blikající automat, který na mě pípá červeně, když omylem dvakrát pípnu máslo.

Když jsem se té slečny pokladní zeptala, proč mě prostě nemůže odbavit ona, pokrčila rameny. Prý je to pokyn od vedení. Ale já vím, že v tom je i lhostejnost. Protože kdyby chtěla, mohla by. Jenže nechtěla.

Zákazník? Jen pokud je mladý a svižný

Co mě na tom bolí nejvíc? Že jsem celý život byla naučená vážit si prodavaček. Děkovat jim. Usmívat se na ně. Ale teď je to, jako bych já – sedmdesátiletá žena – byla jen problém, který brzdí systém. Ne zákazník. Ne člověk.

A tak jsem tam stála. Potupená. S nákupem, který jsem si nakonec musela pípnout sama. A věřte mi, že jsem se cítila trapně. Nemotorně. A zbytečně.

Není to o technice. Je to o úctě

Nechci, aby se svět zastavil. Ale chci, aby nezapomněl. Na lidi, kteří už nemají tolik sil. Na ty, kteří nevyrostli s čipem v ruce. Na ty, kterých by se měl někdo zeptat: „Pomůžu vám?“ místo „Tady to bude rychlejší.“

Protože jestli nás má technologie nahradit i v lidskosti, pak to není pokrok. Pak je to pád.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz