Článek
Bývaly časy, kdy beze mě domácnost nefungovala. Věděli, že když přijde nemoc, vstanu. Když je problém, postarám se. Když není dost peněz, nějak je vyčaruju. Vzali to jako samozřejmost. Tehdy jsem byla ta, co drží celý dům pohromadě.
A dnes? Dnes se tváří, že přítěží není moje stáří, ale já. Jako bych si to vybrala. Jako bych si naplánovala, že jednou zapomenu, kam jsem si dala brýle, že budu potřebovat pomoc do vany. Jako bych se otravně rozhodla být stará a pomalá.
Někdo si myslí, že když nás odloží na pokoj 3×3 metry s výhledem na parkoviště, přikryjí nás dekou a občas přijdou převléct postel, tak jsme „v bezpečí“. Ale já nejsem balík. Nejsem karton, co dali do skladu. Jsem člověk. Máma. Žena. A navíc pořád živá.
Nedali mi na výběr
Syn mi to řekl mezi dveřmi. V ruce klíče od auta, na očích sluneční brýle. „Mami, víš, jak jsme se bavili… Myslíme, že bys byla v domově víc v pohodě. Tam o tebe bude postaráno.“
O mě? Nebo o jejich klid?
Nezeptali se, co chci. Nepřemýšleli, jak to vnímám. Jenom mě posunuli o jeden šuplík níž. Ze „sama zvládne“ do „už se nehodí“.
Měla jsem chuť zařvat. Ale držela jsem dekorum. Protože už i hněv mi vyčítají. Prý se mění můj charakter. Prý stárnu do hořkosti. Jenže já nestárnu do hořkosti. Já stárnu v osamění.
Každá návštěva je zázrak. A každé zrušení bolí víc než minule.
Když mi slíbí, že přijdou, připravuju se celý den. Učešu si vlasy, trochu se nalíčím, i když už ruce nejsou pevné. Objednám kávu do termosky, aby měli co pít. A pak přijde SMS. „Nestíháme. Příště, jo?“
Nepřijdou. A já to zkouším dál. Protože i jedna hodina s nimi je víc než celý měsíc ticha.
Ale jak dlouho má člověk prosit o lásku, kterou kdysi rozdával každý den zadarmo?
A přitom jsem je vychovala. Sama. A se vší láskou.
Když jejich táta umřel, slíbila jsem si, že jim nikdy nebude nic chybět. Byla jsem pro ně máma, táta, kuchařka, terapeut, taxikářka. V zimě jsem dělala tři práce, jen aby měli na výlety. Nikdy jsem jim neřekla, že nemám sílu. A teď mi oni říkají, že nemají čas.
Sedím tu vedle cizích žen, které také kdysi někdo miloval. Taky měly své domovy, lásky, životy. A teď? Teď čekáme. Na oběd. Na sestřičku. Na někoho.
Ale hlavně: čekáme na ně. Na ty, co z nás udělali matky. A pak odešli.
Domov není místo. Domov jsou lidi. A když se na vás vykašlou, zbyde jen postel a strop.
Jasně, že se tu o mě starají. Vše funguje. Léky, hygiena, režim. Ale to není život. To je přežívání v režimu.
Nemám už skoro žádný majetek. Ale to, co mi zbylo – vzpomínky, city, vztahy – ty mi tu pomalu umírají.
Dívám se na fotky v rámečku a říkám si: Tak tady jsme ještě byli rodina. Tady ještě o mě stáli.
Vzkaz pro ty, co tohle čtou a mají rodiče
Není pozdě. Možná vám neřeknou, že se trápí. Možná budou tvrdit, že „všechno dobrý“. Ale věřte mi, každý z nás tu večer brečí do polštáře.
Nevolají, abyste neměli výčitky. Nevyčítají, abyste neměli pocit viny.
Ale nezapomněli. Nikdy nezapomeneme.
Tak než odejdete za svými dětmi, zastavte se u těch, co vám ty děti umožnili mít.
Děkuji Václavě za příběh.
