Článek
Ne, nejsem necitelná. Ani babičku nemám za kus nábytku. Ale řeknu to na rovinu: odmítám se obětovat pro někoho jen proto, že to „rodina očekává“. A to se neodpouští.
Ve chvíli, kdy jsem řekla, že já babičku doživotně opečovávat nebudu, spustil se v rodině hysterický koncert. Co si to dovoluju?! Jak si to mohu dovolit?! A že bych se měla stydět!
Jenže víte co? Já se nestydím vůbec. Naopak. Jsem na sebe pyšná, že jsem řekla NE.
Když „rodinná péče“ znamená otroctví bez volna
Oni si totiž všichni představují, že „pomoc babičce“ znamená občas dojít s nákupem nebo zapnout topení. Ale realita? Celodenní služba. Zvedáš ji z postele, podáváš čaj, posloucháš výčitky, přepínáš televizi, podpíráš jí, když chce jít ven. Denně. Pořád. Bez výplaty, bez odpočinku.
A kde jsou ti ostatní hrdinové, co mě teď pomlouvají? Ti, co mě nazývají bezcitnou? No kde by asi byli. V práci, na dovolené, doma v klidu. Jen já jsem měla být ta, co se rozloučí s vlastním životem a zruší svou existenci na celé roky.
Rodina? Spíš vyděrači
V rodině se najednou nepočítá, kolik kdo zvládne. Počítá se, kdo je ochotný se obětovat nejvíc. A ten, kdo řekne „Dost! Já chci taky žít!“, ten je označený za sobce.
Jenže, rodina není vězení. A já nejsem otrokyně. Nikdo se mě neptal, jestli chci. Všichni jen tiše rozhodli, že se to „tak nějak očekává“. Že ženská se holt o všechno postará. A když ne, tak je to mrcha.
Tak tedy: jsem mrcha. Ale se svobodným životem.
Co je to za lásku?
Ptám se, co je to za lásku, která vás nutí, abys ztratili sami sebe? Abyste se vzdali práce, přátel, partnera, volného času a důstojnosti?
Láska není vydírání. A rodina, která tě odsoudí za to, že se odmítnete zničit, vás nikdy nemilovala. Jen využívala. A to je rozdíl, který bych si přála, aby si víc lidí uvědomilo.
Pečovat? Ano. Obětovat se? Nikdy!
Ne, nešla jsem babičku odložit do lesa. Dala jsem jasně najevo, že se podílím, ale podle svých možností. Pomůžu s nákupy. Zavolám. Občas se stavím. Ale celodenní otročinu za pochvalné pohledy od tetiček? Děkuji, nechci.
Když si někdo myslí, že péče o seniora je „povinnost rodiny“, ať se do toho pustí sám. Ale nikdo nemá právo říkat druhému, co má dělat se svým životem. Nejsme chůvy na rozkaz.
Nejsem nelida. Jen jsem konečně řekla dost
Teď mě rodina ignoruje. Pomlouvají mě na rodinných oslavách. Tváří se, že neexistuju. A víte co? Konečně mám klid. Nemusím řešit cizí výčitky. Nemusím se každé ráno budit s nenávistí k vlastnímu dni. Mám zpátky svůj čas. A mám čisté svědomí.
Děkuji Saše za zkušenost.
